Zdenka (58): Od invalidního vozíku mě zachránilo běhání

„Zkrátka mě postavil před rozhodnutí, jestli brát prášky na bolesti zad a kloubů, nebo se pokusit překonat svou vlastní lenost a aktivně začít s pohybem,“ vypráví Zdenka. V očích má slzy dojetí. V tuhle chvíli právě proběhla cílem svého první půlmaratonu v životě… Ale popořádku.

„Když mi syn nastínil, jak vypadá můj zdravotní stav a že bych se opravdu brzy mohla dočkat i toho, že nebudu chodit, dostala jsem úplně panický strach,“ líčí Zdena. Rychle přemýšlela, hledala a zvažovala, kde a s čím začít. Místo do lékárny nakonec zamířila za nákupem dobrých bot na chození. „Nejsem milovnice tělocvičen, takže chůze mi připadala jako nejjednodušší řešení, jak začít něco dělat,“ vypráví Zdenka. Zjistila, že do práce to má rovných šest kilometrů.

„Hrozba, která nade mnou visela, mě v mžiku zbavila lenosti,“ přiznává Zdenka. Nikdy jí pohyb zkrátka nepřirostl k srdci a raději ve volném čase chodila do divadel, na koncerty nebo do kavárny. „Jenže pak si uvědomíte, že všude vlastně sedíte. A když tělo nemá přirozený pohyb, chátrá a nefunguje, jak má,“ povídá o své zkušenosti. Natékaly jí nohy, bolely ji klouby, záda, ploténky, problém jí dělalo vstávání z postele. „Připadala jsem si jako stará bába,“ a to zase v šestapadesáti letech nechtěla!

Pořídila si telefon s rádiem, aby měla společníka na cesty, a krokoměr, který jí ukazoval ušlé metry. „Potřebovala jsem nad sebou bič, motivaci i výzvu, jak se i v hnusném počasí nebo únavě donutit vyrazit ven,“ popisuje začátky Zdenka. Dozvěděla se, že díky pohybu se jí zlepší i funkce všech orgánů v těle: že by jí i zácpa dala vale? A tak se prý den ode dne zlepšovala, kilometr za druhým, až po třech měsících zvládla celou trasu do práce: bez zastávky, bez dojíždění autobusem.

„Najednou jsem se cítila o sto procent líp,“ popisuje první úspěchy. Shodila prý pět kilo, a hlavně měla ještě lepší náladu než obvykle. „Známí jen koukali – já, která jsem se dřív všude vozila, neudělala krok po svých, je teď nutila všude chodit pěšky,“ se smíchem dodává Zdenka.

A že bude jednou běhat? „To by mě vážně ani nenapadlo. Upocení lidé v tričkách, urputně se snažící přežít své snažení – to mě nelákalo,“ upřímně říká. Jenže nikdy neříkej nikdy. Zdence totiž svižná chůze přestala stačit, potřebovala něco víc: intenzivnější zátěž!

Tip redakce: Kdybyste i vy chtěli vyrazit běhat, podívejte se, jak na to v našem běžeckém videu s trenérem Honzou a zpěvačkou Debbi.

Bylo to těžké, v počátku, ale i později: nemohla popadnout dech, vyřízená doma padala únavou. „Ale potkala jsem v parku stejně staré baby a ještě starší chlápky. Styděla jsem se, že jim nestačím,“ proto to nechtěla vzdávat. Běhání jí zkrátka chytlo, už se vezla. Přišel totiž první závod: terénní běh do kopce na 3 kilometry a úžasné pocity zadostiučinění v cíli. „To jak jednou zažijete, chcete znovu,“ dodává Zdenka. Jakmile se oklepete z únavy, vyrazíte opět na trať.

Zdenka se přidala k běžecké skupince, oslovila i trenéra, aby měla plán, podle něhož trénovala. A jako kompenzaci začala s plaváním. „Takovou kondici, jako mám teď, jsem neměla ani ve třiceti,“ pyšně uzavírá povídání Zdenka. Od krátkých běhů se propracovala až k polovičnímu maratonu a hodně si toho cení. Díky píli toho získala hodně: nové přátele, novou životní náplň, spoustu radosti, a hlavně parádní zdraví. Bolesti kloubů, zad i téměř stařecké potíže ji totiž už dávno opustily!

To stojí za zkoušku, co myslíte? Když člověk chce, podaří se mnohé, třeba jako Sarah: Bez nohy běhá maratony.