Článek
Chlapi, kterých měla dřív na každém prstě deset, někam zmizeli. Splácí sama hypotéku. Každou korunu obrací v ruce. Myslí si, že jí měla máma nějak líp vysvětlit, o čem ten život je, aby ho vedla jinak. Aby si dala na nějaké věci lepší pozor. Třeba na chlapy. Na udržení si jistot. Na vzdělávání. Pomohlo by, kdyby jí kdysi máma vysvětlila, že chlapi od ženy utíkají, i když s ní mají děti? Že by se místo toho, aby chodila pařit, měla učit, protože jistoty si udrží díky „papírům“?
Druhá kamarádka zase plakala, protože přišla na nevěru svého muže. Prý je to po tolika letech manželství normální, řekla jí další. Má si najít milence a nechat to být, než se manžel vydovádí a zjistí, že doma je nejlíp. Pak se přiznala, že to samé prožila před půl rokem taky.
Jiná je zas několik let milenkou bez vyhlídky, že by dotyčný zůstal s ní. A jedna má milujícího muže, ale trápí se, protože nemůžou mít děti…
Když je vám čtyřicet, začnete se dívat na život jinak. Už to není ten naivní pohled, který věří, že život bude procházka růžovou zahradou. Že si z vás každý sedne na zadek, stane se z vás ředitelka zeměkoule, budete se topit v penězích a že štěstí číhá na každém rohu. Člověk už něco prožil a ztratil spoustu ideálů. Jenže to všechno by měl brát jako výzvu. Nebo aspoň jako poučení. A jít na to jinak. Možná od lesa…
Vidí příběhy svých přátel a většinou tuší, proč dopadli, jak dopadli. Dost často to předpokládal ještě dřív, než se to stalo. Poradit druhému a zhodnotit jeho situaci se zdá celkem jednoduché, ale na svůj život se z nadhledu podívat nikdo moc nechce.
Průměrně se dožíváme 80 let. Půlka je už za námi. Před námi se pomalu začíná rýsovat silueta krchova... Ale dá se to říct jinak: půlka je ještě před námi. A s tou by se mělo naložit co nejlíp. Nemám rady na nevěrné manžely, dluhy, neplodnost a další problémy. Taky se kolikrát potácím ve stavech naprostého zoufalství a nenaplněných přání. Ale když se nad tím zamyslím, většinou jsou to kraviny nebo věci, které se dají řešit. A skoro na všechno trápení existuje jeden zaručený lék. Čas.
Kamarádka, která se kdysi rozvedla a se zlomeným srdcem přemýšlela i o sebevraždě, je dnes znovu vdaná a šťastná. Ta, kterou kdysi vyhodili ze školy, a celá její rodina si myslela, že je ten největší lúzr, pracuje dnes jako manažerka ve velké firmě. A ze spolužáka, který proflákal mládí s drogami, je dnes skvělý táta. I když něco vypadá na začátku složitě a beznadějně, může to nakonec dopadnout úplně jinak a líp. Chce to jen vidět lahev poloplnou, a ne poloprázdnou.
Nedávno jsem četla článek, kde nějaký psycholog psal, že kolem čtyřicítky, (kdy je ta půlka před námi!), není už čas dělat věci, které nás zatěžují, ale naopak by člověk měl začít dělat něco, co si vždycky přál. Nabádal, že je dobré napsat si seznam, ve kterém bude všechno, co byste chtěli ještě zažít. A nemusí to být jenom smysluplná věc, typu naučit se španělsky. Může to být cokoli.
Třeba vyspat se s učitelem španělštiny, a pak se naučit španělsky. Nebo si upéct s kámoškami koláčky z trávy. Každou ženu dělá blaženou něco jiného. Takže nezapomeňte na svoje seznamy a vyměňte je za ty nákupní. Aspoň někdy.
Do konce života nám zbývá totiž zhruba 14 000 dní! (v lepším případě…). A s těmi je třeba naložit co nejlíp. Není čas ztrácet čas.
