Zakladatelka psího hospice: Lidská krutost mě překvapuje

„Za oběť padl můj městský život dlouhovlasé blondýny s nalakovanými nehty a botami na podpatku. Je ze mě holka v teplákách, s vlasy věčně do culíku,“ vyjmenovává Eliška Vafková, zakladatelka psího hospice „Dejte nám šanci“ v Bukovince u Brna, malý zlomek toho, co dala na oltář péče o staré a nemocné psy.

Je toho mnohem víc. Eliška si zvolila život, který nezná víkendy, ranní přispání ani dovolené. „Vstávám o půl páté a začíná mi koloběh krmení, rozdávání léků, úklidu, praní a tak dále. Pak teprve přijde na řadu rodina – snídaně, svačiny, vezu dceru do školy. Následně řeším kontroly či vyšetření na veterině, rehabilitace, administrativu,“ popisuje běžný den. A do toho se kolem ní neustále motá smečka, která každou chvíli vygeneruje nějaký bobek či loužičku...

Eliška to musí uklidit, případně podat léky, zavést kapačky. A také chodit na procházky – a to ne jednou, ale hned několikrát. Zvířata si totiž rozděluje podle jejich výkonnosti a párkrát týdně tak nachodí i dvacet kilometrů. S úsměvem podotýká, že ani nepotřebuje fitko. Přes to všechno ale nezanedbává ani svou rodinu. Na začátku prosince už měla napečených pět druhů cukroví a celý dům vyzdobený.

Nápad založit psí hospic přišel v době, kdy její tři němečtí ovčáci zestárli, onemocněli a ona se o ně starala. Postupem času potřebovali její péči nepřetržitě a Eliška si uvědomila, že takových tvorů je mnohem více. „Do toho jsem byla těhotná, emoce se mnou mávaly, člověk má najednou moc času na přemýšlení. Uvědomila jsem si, že útulky jsou plné starých psů a že kapacita mnoha zařízení na to prostě nestačí,“ vypráví mladá žena.

Nejdřív si k sobě vzala dva staré handicapované psy. „Najednou jich bylo deset, pak patnáct, pak dvacet,“ směje se. Ačkoliv se zařekla, že maximální kapacita bude dvacet, už dávno to neplatí. „Hranice jsou od toho, aby se překonávaly. Teď jsme na třiceti,“ říká a upozorňuje, že větší roli než počet hraje složení smečky. Něco jiného je mít několik staroušků, kteří celý den prospí, anebo deset nemocných či handicapovaných pejsků, kteří potřebují individuální péči a časté návštěvy u lékaře.

Nejčastěji v hospicu pobíhá kolem dvaceti psů různého věku. „S trochou černého humoru říkám, že jim je mezi dvanácti a smrtí. Teď tedy snižuje průměr několik mladých čivav původem z množírny, které jsou psychickými deprivanty a potřebují hodně individuální péči,“ popisuje. Zvířata se k ní dostávají různými způsoby – buď si je vytipuje sama, anebo se jí ozývají sami lidé.

Psi v hospici ale nemusejí zůstat až do konce svých životů – i ve stáří si je mohou adoptovat noví páníčci. A podle Elišky se takoví zájemci naštěstí najdou. „Je potřeba, aby se k lidem příběhy psích stařečků dostaly. Jenže klasické útulky to často nedělají. My se snažíme každému zvířeti vytvořit důstojnou prezentaci, která ukáže jeho krásu schovanou za šedivým čumáčkem nebo slepýma očima.“

Po celou dobu vyprávění se mi hlavou honí jedna myšlenka: jak Eliška zvládá práci s týranými psy, případně jak se pak vyrovnává s jejich ztrátou? „Když vidím zvířata tak zničená lidskou přítomností, a přesto třeba vrtící ocáskem, rozpadá se mi srdce na tisíc kousků. Dala jsem si ale příkazem nesmutnit před nimi, oni to vycítí. Nechci přenášet své emoce na již tak vystresovaná zvířata,“ vysvětluje a dodává, že ačkoliv je před nimi silná, vnitřně se mnohdy hroutí.

A třebaže si myslí, že už viděla vše, vždy ji znovu dokáže překvapit lidská krutost. Naštěstí jí však dodají energii příběhy, které mají šťastný konec. „Počítá se každý den, každý šedivý čumák, každá stopa otisknutá v lese u psů, kteří les v životě neviděli,“ vypočítává důvody, v čem ji práce naplňuje.

Loňský Štědrý večer neprožila doma za zpěvu koled, ale trávila ho za zvuků pípajících přístrojů na veterině se psem, který kolaboval. „Rodina na mě zatím čekala doma. Je ze mě člověk, který obětoval svůj komfort životům a potřebám jiných, což ale neberu jako oběť, ale jako výhru. Jsem nesmírně bohatá a víte co? Nejúžasnější na tom je, že v tomhle všem jede jedna chlapská duše se mnou, drží mě a podporuje,“ usmívá se.

Kromě podpory svého muže ale na provoz hospice potřebuje také pomoc zvenčí. „Vím, že to bude znít přízemně, ale my – útulky obecně – nejvíce oceníme peníze. Je pro nás snazší za takový dar zaplatit fakturu na veterině nebo třeba opravu auta, které je pro nás nezbytné,“ vysvětluje.

Zároveň dodává, že mnohdy potřebují věci, které lidi zvenku ani nemusejí napadnout. Jsou to třeba papírové utěrky, pytle na odpadky a v neposlední řadě bezchlorové čisticí a prací prostředky, včetně mopů. Některé útulky také uvítají deky, povlečení a prostěradla. „My tedy moc ne – nemáme psy v kotcích, ale klasicky s námi v domě,“ vysvětluje.

Více informací najdete na webových stránkách dejtenamsanci.cz anebo pesweb.cz, kde můžete najít útulek ve svém okolí a třeba se v něm zastavit s nějakou pomocí. Kdybyste chtěli přinést granule, nepořizujte ty nejlevnější – podobně jako u lidského jídla i v tomto případě bývají někdy „nejvýhodnější nákupy“ plné dochucovadel, barviv a s minimem výživných složek.

Máte zkušenosti se psy z útulku?