Záchranář Jan Kratochvíl: bývá to náročné, ale neměnil bych

Kdybyste ho potkali na ulici, řekli byste si, že je to úplně normální čtyřicátník. Možná úředník, podnikatel, kuchař... Cokoli. Že tomuhle muži vděčí řada lidí za život, že spousta rodin díky němu nepřišla o své nejbližší, to byste do něj nejspíš neřekli.

Jan Kratochvíl je sice normální čtyřicátník, manžel a otec desetiletého kluka, ale taky je to záchranář. Se sanitkou jezdí už více než šestnáct let a zažil toho opravdu hodně. 

Pojďme na úplný začátek. Jak mladého kluka napadne jít studovat zdravotnickou školu?

Chtěl jsem být záchranář už jako úplně malý, na prvním stupni základky. Hrál jsem si se sanitkami, měl jsem kufřík s obvazy a obvazoval jsem příbuzné, maloval jsem jen sanitky a vrtulníky. Je ale pravda, že po střední škole se mi ta myšlenka z hlavy nějak vytrousila a moc jsem nevěděl coby. Tak jsem šel s pár kamarády na stavební fakultu, ale tam jsem po několika semestrech zjistil, že mě to absolutně nebaví a ani mi to nejde. Do toho jsem zjistil, že existuje zdravotní škola a studijní obor záchranář, tak to najednou byla jasná volba.

Co pro vás bylo při studiu nejtěžší?

Ten začátek. Zvyknout si na prostředí nemocnice, vidět zraněné, umírající a zemřelé. Vlastně mě to tehdy až děsilo. S tím jsem se musel zpočátku popasovat, ale protože mě škola zároveň taky hodně bavila, během prvního ročníku jsem si zvykl, zvládl jsem to.

Když jste vystudoval, začínal jste v Klatovech. Vzpomenete si na svůj první opravdový výjezd?

Naprosto přesně. Byla to resuscitace, na ty se obecně moc nezapomíná. Stalo se to kousek od základny, takže jsme byli na místě snad do minuty. A byla to resuscitace úspěšná, s dobrou prognózou a ten pacient se pak po čase vrátil do normálního života. To byl můj první ostrý výjezd.

Takže skvělý start?

To určitě. Člověk měl okamžitě pocit, že dělá něco, kde je užitečný, kde je potřeba.

Co je pro vás na téhle práci nejtěžší?

Pro mě je asi nejhorší vidět a být u toho, když zemře mladý člověk nebo nedej bože dítě. Ale to nejsem sám. Z toho se vzpamatovat, to je vážně náročné.

Sám jste to právě řekl. Primárně životy zachraňujete, ale ne vždy to jde. Někdy to končí smutně. Je nějaký případ, který vás opravdu hodně vzal u srdce?

Takové hodně silné mám asi tři. Nemůžu je rozebírat do velkých detailů, ale opravdu mě dostalo, když jsme už nemohli pomoct malému dítěti, které přejelo auto. Pak mladá holčina, co spadla pod loď a vážně ji poranil lodní šroub. Ta také nepřežila. Pak ještě jedna dopravní nehoda, kdy v jednu chvíli naráz zemřeli dva mladí lidé v osobáku, když čelně narazili do autobusu. Ta nehoda se navíc stala na místě, kudy jezdím skoro denně, tak si to vždy připomenu.

Tohle je určitě velmi psychicky náročné. Sledovat lidi, jak umírají, a vy už pro ně nemůžete nic udělat, je těžké. Jak se s tím vyrovnáváte?

Mně pomůže už jen popovídat si o tom s parťákem, s kolegy na základně. Někdy se svěřím i doma rodině. A obecně všem nám pomáhá relaxace. Sportování, cestování, výlety s rodinou, prostě aktivně prožívat volný čas. To je nejlepší duševní rehabilitace. Takže jezdím na kole, s kolegou pravidelně jednou týdně chodím sportovat. Teď to je samozřejmě omezené, ale prostě odpočívat a relaxovat, být se svými blízkými, když to jde.

Když vidíte, co všechno se může stát, nejste na rodinu, na syna, příliš opatrný? Nenosíte si práci v téhle podobě domů?

Trošku určitě ano. Protože vážně vidím, co všechno se může stát a jak to může skončit. Takže když jsme na procházce a je tam nějaká skála nebo sráz, tak tam syna nerad vidím. Na kolo jedině s helmou. Ale i já sám jsem třeba při sportu trošku víc opatrný, dávám si na sebe pozor. A všem okolo bezpečnost asi často zdůrazňuju, to je pravda.

Pojďme k veselejšímu tématu. Vaše práce je samozřejmě náročná, někdy smutná, ale občas určitě i trochu úsměvná. Vzpomenete si třeba na nějaký zábavný výjezd?

Určitě. Je to sice už pár let, ale dodnes si pamatuju, jak jsme vezli jednoho pacienta do psychiatrické léčebny a on nám tvrdil, že je šmoula. Potřebovali jsme ho udržet v klidu, nerozrušovat ho, tak jsme mu to samozřejmě odsouhlasili a říkali jsme mu, že je šmoula, co jede s doprovodem do Šmoulova. V jednu chvíli se ale snažil odpoutat, tak jsme mu říkali, nezlob, nebo pojedeme za Gargamelem. Tak se zas připoutal a uklidnil se.

Bál jste se někdy? O sebe, o kolegy?

Určitě ano. Samozřejmě to není na denním pořádku, hasiči to mají v tomto směru určitě těžší, ale už jsem se párkrát bál. Když jsme třeba zasahovali na mostě a já jsem šel po pilíři a pode mnou byla desetimetrová hloubka, to ve mně byla malá dušička, to jsem se fakt bál.

A co třeba pacienti, z těch máte někdy strach?

Taky občas. Jednou jsme s kolegou ošetřovali muže – nevím, zda byl pod vlivem alkoholu nebo čeho –, ale najednou se zvedl a začal křičet, že nás zabije, a vystartoval po nás. Tak jsme vzali nohy na ramena a chtěli jsme se schovat v autě. Ale byly zamčené dveře od baráku, tak jsme se zabarikádovali v prádelně, kde jsme čekali na příjezd policie. I tohle se občas stává.

Co podle vás musí mít dobrý záchranář, bez čeho to nejde?

Určitě to chce nějakou slušnější fyzickou kondici. Neříkám nějakou závratnou, ale služby jsou dlouhé, chodí se po schodech, nosí se lidi, nějaká fyzická námaha tam je. Pak určitě psychická odolnost. Komunikujete s lidmi, to nebývá vždy snadné, musíte být hodně trpěliví, empatičtí. Ale hlavně by to měl dělat člověk, který je prostě ochotný pomáhat a záleží mu na osudu těch lidí.

Co rozvaha, klid, schopnost neztratit nervy? Obzvlášť ve vypjatých situacích, kdy se hraje o vteřiny. Jak zvládáte udržet klid a neztratit hlavu?

Tahle vlastnost se u mě začala rozvíjet postupně. Zpočátku, když jsem začínal, tak jsem samozřejmě nervózní byl. Ale jak jsem nabyl zkušenosti a praktické znalosti, začal jsem všechno zvládat s větším klidem.

Takže jsou to zkušenosti, díky kterým sám sobě víc věříte?

Tak nějak. Už jsem toho hodně zažil, řadu těch situací umím odhadnout. Vím, jak se to asi bude vyvíjet, jak bych já měl reagovat, postupovat a co pak přijde a podobně.

Když to teď tak říkáte, je vůbec něco, co jste ještě nezažil, co by i vás, zkušeného záchranáře, mohlo překvapit?

Tak infarkty, mrtvice, to člověk zažívá několikrát od měsíce, to má nacvičené. Nezažil jsem ale třeba porod a tam se přiznám, že bych asi nějaký respekt měl. Párkrát se stalo, že jsme přijeli a dítě už bylo na světě, a my ho s matkou jen převáželi. Ale samotný porod vést, to je něco jiného. Na to narazíte možná tak jednou za život, nebo také nikdy. A pak také resuscitace dítěte. To je něco, s čím se raději setkat nechcete. Tyhle situace by mě asi překvapit dokázaly, ale musel bych si s nimi poradit a poradil bych si. Ono pomáhá i to, že mám vedle sebe parťáka, kterému věřím, vím, že když bude potřeba, pomůže, poradí.

Vaše práce je náročná po všech stránkách. Fyzicky, časově, psychicky. Neříkal jste si někdy, že jste si mohl vybrat snadnější povolání?

Nebudu lhát. Když mám za sebou náročnou službu, jsem vyždímaný, tak mě to i napadne. Ale pak si zase řeknu, vždyť mě ta práce pořád baví, nic jiného tak dobře neumím, tak proč bych to nedělal dál.

Navíc dnes, v době koronaviru, to máte asi ještě těžší. Jak moc vám pandemie práci zkomplikovala?

Je potřeba dbát na mnohem větší ochranu. Ať jedem, kam jedem, na jakýkoli výjezd, máme respirátor. A když jedeme k nějakému vyloženě rizikovému pacientovi, tak se oblékáme do ochranného obleku, což je samozřejmě časově náročné, ale ani není úplně snadné v tom fungovat, řídit, zachraňovat. Potom jedeme na dekontaminaci sebe i sanitky, takže taková akce trvá třeba dvakrát tak dlouho.

Je třeba něco, čím vám komplikují práci lidé, byť nevědomky? S čím by vám mohli pomoct?

Obecně by nám lidi situaci ulehčili, kdyby postupovali podle rad našich dispečerů na lince 155. Řadu situací tak mohou zvládnout sami nebo se zvládnout dopravit do nemocnice po vlastní ose. Typický případ je dítě s teplotou. Samozřejmě vůbec nemluvím o situacích, kdy to dítě třeba upadá do bezvědomí, má problémy s dýcháním a podobně. Na tyhle situace tu jsme a uděláme pro ty lidi první poslední. Ale když přijedeme k rodině, kde má dítě teplotu a rýmu, my ho naložíme do sanitky, maminka jede s námi a tatínek za námi v autě, tak si říkám, proč do toho auta nesedli rovnou hned všichni a nejeli na pohotovost. Ulevili by tak výrazně našemu provozu.

Co byste říkal tomu, kdyby jednou chtěl jít ve vašich šlépějích váš syn? Podpořil byste ho, nebo byste mu to spíš rozmlouval?

Určitě bych mu to nerozmlouval, ta práce má smysl, je důležitá, takže bych ho podpořil a pomohl mu v začátcích. Ale na druhou stranu, kdyby si vybral cokoli jiného, co ho bude bavit, tak ho v tom podpořím.

Říkal jste, že vás práce pořád baví. V čem je pro vás její největší kouzlo?

Asi ta smysluplnost. Já odmalička rád někomu pomáhám, proto to rád dělám. A ten pocit, že pomáhám, že jsem někoho zachránil, mě nabíjí. Uvedu vám příklad. Měli jsme třeba holku, co spadla z hradby Vyšehradu a přežila to. To pak má člověk radost. A když třeba pak ještě od té rodiny přijde poděkování, tak je to krásné.

Loni jsme vám v sérii rozhovorů představovali muže, kteří vynikají v oborech, které souvisejí se ženským světem. Muže, kteří život žen činí lepší, příjemnější, hezčí. Byli to naši Muži měsíce. Ani letos vás o povídání se zajímavými zástupci mužského pokolení nechceme ochudit, proto se můžete těšit na další rozhovory. Tentokrát jsou ale pro nás výjimeční tím, že pomáhají a zachraňují. Životy, přírodu, kulturu, vše, na co si vzpomenete. 

Když jde o život, počítá se každá vteřina. Uměli byste poskytnout první pomoc? Jestli ne, přečtěte si článek Zpívejte rolničky aneb Dýchání z úst do úst odzvonilo, teď se zachraňuje jinak.