Článek
Jednatřicetiletá Jana je hezká, vzdělaná, chytrá a úspěšná. Přesto nebyla ještě donedávna schopna zadržet pláč při sebemenším konfliktu s partnerem. „Bylo to děsné. Připadala jsem si jako největší hlupák. Přestože jsem měla spoustu logických argumentů a věcí, které jsem mu chtěla s klidem říct a o všem si normálně promluvit, v určitou chvíli jsem prostě začala brečet, aniž bych chtěla. Nešlo to zastavit,“ popisuje Jana.
Když se uklidnila, byla pak na sebe ještě víc naštvaná. Proč jsem zase brečela? Proč jsem to nedokázala zastavit? Proč ze sebe dělám idiota? Takhle se ptala sama sebe. Odpověď jí ale dala až psycholožka, která našla příčinu v jejím dětství. „Tehdy jsem měla dost sporů s matkou, která mě vždycky, když jí došly argumenty a už se mnou nechtěla diskutovat, poslala do pokoje. Tam jsem zůstala a brečela vztekem a bezmocí, že se mnou nemluví,“ líčí Jana, které se nakonec s pomocí odborníka podařilo tuhle zakódovanou chybu překonat.
Zrovna s tímhle nebojujete, ale tušíte, že jsou oblasti, kde vaše reakce nejsou ideální? Tak se podívejte na další chyby, ve kterých se možná najdete.
Chyba číslo 1: Neustálé obhajování sama sebe
Je to další velmi běžná chybně naučená reakce. Přestože vás nikdo z ničeho neviní, není třeba nikomu nic vysvětlovat, stejně máte nutkání vše analyzovat, obhajovat a případně se i omlouvat. „Takoví lidé mají tendenci své chování či slova obhajovat spoustou dalších vět. Dost často používají slovo ,protože', ,promiň' nebo ,já to myslel, tak',“ říká kouč partnerských vztahů Lenka Černá.
Příčina:Tendence k tomu mají nejčastěji lidé, které v dětství neustále někdo obviňoval z toho, že něco dělají špatně. Jako malí neustále čelili tomu, že něco nebylo podle představ rodičů. A tak se naučili vše obhajovat a vysvětlovat, aby se jim zavděčili.
Řešení: „První krok k nápravě je, přiznat si, že tenhle problém mám. Stačí si udělat takový malý test. Spočítejte si, kolikrát za den použijete některé z výše uvedených slov,“ radí Lenka Černá. Je jasné, že když je použijete v každé druhé větě, je něco špatně. A pak je nutné si do hlavy „zapsat“, že jste dospělí, nemáte povinnost neustále něco vysvětlovat a obhajovat.
Chyba číslo 2: Nikdy nepřiznáte vlastní chybu
Já mám pravdu a všichni okolo jsou pitomci! Jakýkoli styk s člověkem, který zastává tenhle názor, je dost nepříjemný. Bohužel podle odborníků je to další z velmi častých chyb. Takoví lidé to mají v životě velmi těžké, a to jak po pracovní, tak soukromé stránce. „Jsou v podstatě nepoužitelní pro život. S někým, kdo nepřizná chybu, se žít nedá,“ dodává Lenka Černá.
Příčina: „Velký počet domácností v tomto módu žije. Jen jeden má pravdu, ostatní jsou hlupáci. A my to dost lehce okoukáme, podvědomě tohle nastavení přijmeme a v dospělosti nejsme schopní přiznat chybu nebo názor někoho jiného,“ vysvětluje Lenka Černá. Podle ní k tomu mají sklon lidé, kteří byli v dětsví za chyby často trestáni.
Řešení: Musíte v prvé řadě zjistit, proč si neumíte přiznat chybu. Nejspíš si váš mozek přiznání chyby spojil s příchodem trestu, což není nic příjemného, proto se tomu snaží předejít. Nepřiznáte chybu, nemůžete dostat trest, takhle to má váš mozek nastavené. I v tomto případě je potřeba špatnou rovnici „přepsat“, nejlépe s odborníkem.
Chyba číslo 3: Řev a přehnané emoce při hádce!
Konfliktu, hádce nebo jen ostřejší výměně názorů se občas nevyhne nikdo. Někdo je více či méně temperamentní a podle toho taky jeho „hádací styl“ vypadá. Pokud ale nejste schopni zvládnout sebemenší hádku bez řvaní, hysterických výstupů, útoků na svého oponenta, není něco v pořádku.
Příčina: „Tady mluvíme o takzvané vztahové inteligenci, které se bohužel mnoho z nás doma příliš nenaučilo. Často jsme byli svědky toho, jak se rodiče hádali a přebrali jsme stejný styl. Tedy být emoční, druhého obviňovat, nedokázat nic řešit v klidu a podobně,“ popisuje Lenka Černá.
Řešení: Místo hádky a výbuchu emocí se nejdříve pokuste alespoň trochu zbrzdit. Nadechněte se, klidně od „protivníka“ na chvíli odejděte a zkuste si promyslet, o co v konfliktu skutečně jde. Vraťte se, až ty největší emoce opadnou. „Pak hledejte společné řešení, které bude vyhovovat oběma. A nesnažte se na druhého útočit,“ říká Lenka Černá.
Máte také nějaké zakódované chyby? Nebo vděčíte svým rodičům jen za samé skvělé návyky? Zapojte se do diskuse pod článkem.