Z kolegy se vyklubal psychopat!

Hned po škole jsem začala pracovat v jedné firmě, kde byl pouze mužský kolektiv. V té době jsem zájem o chlapy moc neměla, byla jsem spokojená sama, protože jsem se nemusela omezovat a lítala jsem s kamarádkami (a kamarády) po hospodách v podstatě každý den.

Jednou mi kolega zadal pracovní úkol a najednou to začalo jiskřit. Jemu jsem se líbila, od začátku na mě vrhal pohledy a mně přišlo fajn mít nějaký důvod těšit se do práce... Během pár týdnů se začaly stupňovat „nevinné" doteky, pohledy, úsměvy, chvíle, kdy jsme si povídali jen my dva.

Teď vlastně ani nevím, proč se mi líbil, oba jsme hodně rozdílní, často jsme si ani neměli o čem povídat. Ale byla tam nějaká chemie, nevím, jak jinak to nazvat... ale láska určitě ne (aspoň ne z mojí strany).

Pak přišla jedna hospoda s kolegy a už to začalo, doprovázel mě domů a najednou koukám a líbáme se :) Já ho nechtěla, brala jsem to jen jako flirt, jako zpestření. On věděl, že nechci vztah, ale zamiloval se a měl pocit, že já jsem ženská, kterou by chtěl na celý život a na kterou čekal... Právě proto jsem mu vždy po nějakém „žhavějším" večeru řekla, že já s ním chodit nechci a nebudu a jestli je to pro něj těžké, tak ať se mi vyhýbá a dáme si navzájem pokoj. On z toho byl úplně mimo, nemluvil se mnou. Po pár dnech se uklidnil a komunikoval se mnou, vše bylo celkem O.K., a pak zase přišla nějaká hospoda, alkohol a menší úlet. A tak pořád dokola.

Už jsem nevěděla, jak z toho ven. Kolega byl skoro jako psychopat, pořád na mě koukal, žárlil, kdykoli jsem se bavila s někým jiným. Dokonce mě podezříval, že jsem si začala s jiným kolegou. Pořád mi říkal, jak mu chybím a že jsem ta pravá. Já jsem mu za celou dobu, co jsme se znali, nedala ani jiskřičku naděje, že s ním budu chodit, a přesto mi vyčítal, že si s ním hraju (možná trošku jo, ale on věděl, že žádný vztah s ním nechci).

A pak jsem potkala svou životní lásku :) kluka, se kterým jsem fakt chtěla být, který mě neuháněl a dával mi svobodu, kterou jsem potřebovala. Ale kolega to nějak nechtěl pochopit a pořád dorážel a uháněl mě, přiznávám, že jsem párkrát podlehla. Pocit, že podvádím svého přítele, byl fakt hrozný, nakonec jsem dala výpověď a našla si jinou práci. Párkrát jsme se s kolegou potkali a bylo to pořád dokola - on vypadal jako pejsek, kterému seberou hračku, a já měla špatné svědomí... Nakonec mi oznámil že si vymazal veškeré kontakty na mě poté, co jsem se po jednom setkání skoro sesypala. Já udělala to samé a konečně po 10 měsících jsem měla klid.

Teď už je to skoro deset let a jsem šťastně vdaná. Neumím si představit, co by se stalo, kdybych zůstala s kolegou. Od té doby ctím pravidlo, co je v domě, není pro mě.