Článek
Mladá lékařka Anna Moricová je nejen psychiatričkou v Bohnicích, ale také autorkou knihy, která vychází z jejího úspěšného blogu zveřejňovaného během studií. Radosti i strasti studentského života jsou ale už pár let minulostí, tak jsme si povídaly i o radostech i strastech lékařky, která s lidmi řeší psychické potíže, v současné době často i ty postcovidové.
Jste autorkou knihy Deníček psychiatričky aneb Pro (d)uši neslyšíš. Vznikla z příspěvků na vašem blogu, který mapoval studijní léta. Řekla jste, že byl vaší terapií. Z čeho jste se chtěla nejčastěji „vypsat“ a povedlo se to?
Ze začátku jsem se asi chtěla vypsat hlavně z pocitu frustrace během studia medicíny. Je to velký tlak a člověk si občas připadá na všechno sám. Ale není to tak. Ty pocity jsme tehdy prožívali více či méně všichni, jen jsme si to navzájem neříkali. Když jsem Deníček začala psát, překvapilo mě, jak velká byla odezva. A jak velký smysl to sdílení mělo. Takže ano, myslím, že se to povedlo.
V jednom z blogů jste uvažovala o tom, zda vás není pro studium medicíny škoda. Co si o tom myslíte dnes?
Myslím, že mě nakonec škoda nebyla. Neumím si představit, že bych dělala něco jiného. Psychiatrie mě baví a asi jsem se v té práci našla. I když to samozřejmě občas není jednoduché. Na medicínu jsem šla právě s tou vidinou, že budu dělat psychiatrii. Byla jsem jedna z mála, co od začátku už věděla, co bude dělat po škole.
Měla jste v průběhu náročného studia někdy zaječí úmysly?
Měla, to má asi každý student medicíny. Hlavně v prváku, kdy je to opravdu velká změna. Když se z holky, co má na gymplu jedničky, dvojky, najednou stanete někým, kdo má i čtyřky. Neustále nerozumíte tomu, co se říká na přednáškách, a máte pocit, že ten objem učiva prostě nejde zvládnout. Dokonce jsem si v prvním semestru podala i přihlášku na farmacii. Kdyby mi zkouškové nevyšlo.
A proč jste si zvolila psychiatrii?
Nejspíš proto, že mě ten obor fascinoval. I když jsem o něm měla samozřejmě velmi zkreslené představy. Vždycky mě zajímaly různé příběhy, ať už ty smyšlené nebo skutečné. A psychiatrie, i medicína obecně, je dost o příbězích. To mě baví doteď.
Pamatujete si na svého úplně prvního pacienta?
Na úplně prvního ne, ale na třetího nebo čtvrtého ano. Jsou některé situace, které se nezapomínají.
Už pátým rokem pracujete v Bohnicích, v psychiatrické nemocnici. Z knihy vyplývá, že jste si ji cíleně vybrala jako místo, kde chcete pracovat – proč zrovna tam?
Nejspíš jsem v té době měla pocit, že se v Bohnicích nejvíc naučím. A i z nějaké naivní romantické představy o tom, jaké to bude, až budu pracovat v tak krásném areálu. Má to samozřejmě svá pro i proti, ale nejspíš bych neměnila, kdybych si měla znovu vybrat.
Mluví se o nárůstu psychických problémů, nejen kvůli strachu z covidu, ale i po jeho prodělání – můžete to potvrdit? Jsou postcovidové deprese něčím specifické?
Nárůst zaznamenáváme obrovský. Hovoří se o postcovidovém syndromu, jehož projevem mohou být mimo jiné i deprese a úzkosti. Specifické jsou nejspíše tím, že často propuknou u lidí, kteří do té doby podobné problémy nezažili. A jsou úzce vázané právě na prodělání covidu.
Máte nějaký svůj styl léčby nebo přístupu k pacientům?
Ano, myslím, že každý máme svůj styl. Někdo je víc terapeutický, víc si s pacienty povídá. Někdo je zase strohý, více orientovaný na jiné věci. Já o sobě tvrdím, že jsem akutní doktor. Mám ráda akutní situace, situace, kdy se něco děje. Je to náročné, ale zároveň velmi rozmanité.
V knize jste si také povzdechla, že je vám líto, že nikdy nebudete doktor House. V čem vám imponuje?
Asi tím, jak obrovské znalosti má. Je to samozřejmě jen seriál a něco takového je velmi nereálné. Ale chtěla mít v hlavě všechny ty medicínské znalosti, co jsme se učili ve škole a které se logicky z velké části vypaří, když je pravidelně nepoužíváte.
Anna Moricová ve své práci preferuje řešení akutních situací, které jsou náročné, ale velmi pestréFoto: Archiv Anny Moricové
Pokud mohu osobní otázku – máte tetování a máte ho na nepřehlédnutelném místě. Je to v jednání s pacienty plus nebo minus? Je to třeba dobrý začátek konverzace?
Mám tetování jak na viditelných místech, tak na místech, kde to na první pohled viditelné není. Co se týče jednání s pacienty, je to tak padesát na padesát. Někteří to ocení a působí to jako skvělý ice breaker, ale pak jsou jiní, zejména ti ze starší generace, kteří to tak pozitivně neberou. Přijde mi, že psychiatrie je vůči těmhle věcem velmi otevřená. Nejspíš i tím, jak pracujeme se všemi typy lidí. Leckdy zažíváme velmi vyhrocené a bizarní situace, tak jsme pak asi i více otevření různým méně obvyklým věcem, co se týče nás samotných či našich kolegů. I když v dnešní době má tetování už spousta doktorů.
Práce lékaře je velmi náročná na čas i psychiku. Jak nejraději odpočíváte a nabíráte duševní síly? Co vás baví kromě psaní?
Baví mě sport, ať už posilování, běh nebo třeba jen procházky. Ráda chodím do přírody, do lesa, na místa, kde není moc lidí. Taky miluju hudbu, v podstatě neustále něco poslouchám. A v poslední době mě dost chytly i podcasty.
Pacienti se k vám dostávají asi většinou ve chvíli, kdy jsou na pokraji sil. Existuje nějaká prevence takového stavu? Jak na sobě poznám, že se děje něco, co bych měla zabrzdit, zastavit nebo nějak opravit ve své hlavě?
To je složitá otázka. Myslím, že základem je zdravý životní styl. Asi to vypadá otřepaně, ale ono to opravdu má svůj význam. Dostatečně spát, kvalitně jíst, odpočívat, dělat věci, co vás baví a které vám přináší radost. To je nejlepší prevence vyhoření a stresu. Opravovat věci v hlavě není jednoduché a vždycky záleží na konkrétní situaci. Já vždycky říkám, že vyhledat pomoc by člověk měl v případě, kdy jakýmkoli způsobem nezvládá běžné denní fungování. Velmi zjednodušeně řečeno.
Někdy se bohužel stává, že člověka jeho potíže dovedou až do bodu, kdy vážně uvažuje o sebevraždě nebo se o ni dokonce pokusí. Jak se z tohoto bodu hledá cesta zpátky?
Pokud se dostanete do bodu, kdy vážně uvažujete o sebevraždě nebo se o ni dokonce pokusíte, je nutné vyhledat odbornou pomoc. Tedy psychiatra. Většinou to vede k hospitalizaci, kde se zjišťuje, proč k takové situaci došlo. Zda je to důsledek nějaké události v životě nebo třeba důsledek depresivního onemocnění, závislosti apod. Na základě toho pak probíhá i léčba. Ať už pomocí medikace nebo například psychoterapie.
Nebrat si práci domů a umět relaxovat, to je rada, jak se nezbláznitFoto: Archiv Anny Moricové
Asi nejfrekventovanější věty této doby jsou „nemám čas“ a druhá varianta „mám moc práce, nestíhám“. Na co si vždy uděláte čas vy? A na co by si ho měli udělat pacienti?
Čas si udělám vždycky na to, abych si odpočinula. To jsem ještě před pár lety neuměla a dostala jsem se pak do fáze vyhoření. Nic mě nebavilo a nic se mi nechtělo. Od té doby si vždycky najdu chvíli na to, abych si šla zasportovat nebo si jen tak lehla na gauč a dívala se na televizi.
V rámci léčby by se pacienti měli soustředit hlavně na sebe. Zkusit neřešit to, co je venku, ale zaměřit se na to, co mají uvnitř sebe.
U léčby psychických potíží je důležitá podpora rodiny. Právě o kontakt s ní, tedy hlavně ten fyzický, mnoho lidí při covidu přišlo a trpěli tím psychicky. Jak to mohlo projevit a co může rodina udělat pro psychické uzdravení svého člena?
Myslím, že covid velmi zasáhl zejména skupinu našich babiček a dědečků, kteří leckdy zůstali dlouhé měsíce sami v izolaci. Mohlo to vést k depresím, úzkostem, strachu z toho, že už nemají nikoho, kdo by o ně stál. Kontakt s rodinou je důležitý, jsou to ve většině případů lidé, kterým věříme a jejichž názor má pro nás váhu.
Rodina by měla být tím, kdo nás vždycky podporuje, bez ohledu na to, co se děje. Pokud mám nějaké psychické potíže, je skvělé, když se někomu z rodiny můžu třeba jen svěřit. A cítit od nich podporu, to, že se mnou jsou. Někdy stačí jen tohle.
Často slýcháme názor, že se svět zbláznil. Co vás v souvislosti s tím napadne?
Moje první myšlenka je, že všeho moc škodí. Máme obrovské možnosti, takové, o kterých se našim rodičům a prarodičům ani nesnilo. Zároveň se na nás neustále valí spousta informací, vidíme životy jiných lidí, nebo aspoň to, co se rozhodnou nám ukázat na sociálních sítích. A ať už si to uvědomujeme nebo ne, vyvíjí to na nás obrovský tlak. Někdy mívám pocit, že dost lidí nežije v souladu se svými vnitřními hodnotami, spíš se snaží napodobovat to, co vidí kolem sebe. A to pak často vede k tomu, že jsou nešťastní, protože se jim to logicky velmi často nedaří.
Jak se z práce psychiatričky nezbláznit?
Neberu si práci domů. Když odcházím na konci pracovní doby, zavřu za sebou dveře a už o tom dál nepřemýšlím. Tohle je mechanismus, který mi velmi dobře funguje. Práce je práce a člověk by ji měl umět oddělit od svého života mimo ni. Ať už pracuje v jakémkoli oboru.
