Youtubeři z kostela káží o víře s nadhledem a humorem

Když se řekne farář, nejspíš si představíte leccos, jen ne tyhle dva. Klidně řeknou ty vole, srší vtipem a humorem, o sexu se dokáží bavit stejně jako o desateru, a svou víru se snaží lidem přiblížit prostřednictvím vtipných videí na svém Youtube kanálu. Karel a Jakub, kteří si na internetu říkají Pastoral Brothers, jsou našimi muži měsíce prosince.

Pojďme na úplný začátek. Pocházíte z věřících rodin?

Jakub: Já jsem z úplně nevěřící rodiny a nikdy jsem k víře ani nijak neinklinoval.

Karel: Já také nejsem z křesťanské rodiny, jen babička je katolička. Ta nás s bráchou jako miminka nechala pokřtít, což byl na velmi dlouho můj jediný kontakt s křesťanstvím.

Tak jak se ze dvou mladých ateistů stali křesťané?

Jakub: Ve druháku na gymplu jsem dostal za úkol si přečíst úryvek z Bible a udělat z toho referát. Vůbec mě to nezajímalo, stáhl jsem si to z internetu a dostal jsem pětku. To mě naštvalo a řekl jsem si, že si tu Bibli přečtu celou. A oslovila mě natolik, že jsem se rozhodl být křesťanem.

Karel: Já i brácha jsme chodili na Katolické gymnázium v Třebíči, protože to byl v podstatě jeden ze dvou gymplů, který jsme měli poblíž. A to jsem se tehdy bráchovi, když nastupoval na gympl jako první, smál, že z něj bude flanďák. A dneska se samozřejmě směje on mně. Na tomhle gymnáziu jsem přišel do kontaktu s křesťanstvím. Měl jsem pár spolužáků a spolužaček, kteří byli věřící. To se mi docela líbilo. Neměl jsme ale rád přístup některých autoritativní učitelek, které nás vyučovaly křesťanství. Měly k víře velmi konzervativní přístup a ve všem měly jasno. To se mi nelíbí, a tak můj pubertální vzdor šel proti křesťanství. Chtěl jsem jim to všem vyvrátit, a tak jsem ho začal studovat.

Přečtená Bible, katolické gymnázium, ale i tak je to pořád dost daleko ke studiu teologie a k profesi faráře.

Jakub: Já se od babičky dozvěděl, že její maminka byla evangelička, tak jsem si dal do Googlu evangelíci a vyplivlo mi to sbor asi pět kilometrů od nás. Napsal jsem tam, že se chci nechat pokřtít. Tamní farář z toho byl dost na větvi, ale pozval mě na faru, kam jsem asi půl roku chodil na katechezi a takovou jakoby věrouku a přípravu na křest. Chodil jsem tam na bohoslužby, oslovilo mě jeho kázání, ale i ostatní farníci, kteří mě mezi sebe okamžitě přijali. A vlastně už ve třeťáku na gymplu jsem si řekl, že půjdu na teologii a stanu se farářem.

Karel: U mě se ta víra asi vzala z potřeby někomu děkovat. Někde jsem se totiž dočetl, že opravdu šťastný člověk už všechno má a jen děkuje. A já chtěl děkovat za to, co mám, a kým jsem, ale neměl jsem komu. Děkovat vesmíru mi přišlo takové jednostranné, že tam není ten protějšek. A tak jsem pokradmu začal děkovat Bohu. Přečetl jsem o náboženství všechno možné, ale zároveň jsem nechtěl být katolík. Tak jsem hledal jinou církev. Cestou do školy jsem potkával kostel se zelenou střechou, který byl shodou okolností evangelický.

Takže katolická církev ne?

Karel: Já bych asi nešel studovat katolickou teologii. Jednak kvůli hierarchii, jednak kvůli mocenskému postavení kněží a biskupů, a taky kvůli celibátu. Já jsem přesvědčený, že lze žít život víry a zároveň i život rodinný. Že lze být farář, otec, manžel, a to všechno zároveň.

Nicméně, byly nějaké chvíle, kdy jste si říkali, že to nepůjde? Že z vás nakonec ti faráři nebudu?

Jakub: Já jsem měl takové pocity na škole asi před každou zkouškou. Pak jsem měl ještě trošku váhavé momenty ve chvíli, kdy jsem dodělal roční povinnou praxi začínajícího faráře a ucházel jsem se o místo na jedné faře. Jeden sbor mě odmítl a já se pak pokoutně dozvěděl, že to bylo na základě toho, že nejsem ženatý a že mám tetování. A to mi přišlo neskutečně divné, tak trochu mě to zabolelo, a říkal jsem, že jestli mě budou lidé odmítat jenom proto, že mám tetování, tak to dělat nebudu. Naštěstí jsem měl ale úžasného mentora, který je nyní už i mým šéfem a kolegou, u kterého jsem tu praxi dělal, a on mi nabídl, že můžu pracovat s ním v jeho sboru.

Karel: Pozor, Kuba měl ale i náušnice!

Už je ale nemáte. Ty už byly přeci jen příliš?

Jakub: Tak pro některé lidi asi ano, ale mně se jednou rozbily, asi měsíc jsem je nenosil, a když jsem si chtěl koupit nové, tak mi partnerka řekla, že jako už radši ne, že už jsem z toho prý vyrostl.

A co vy, Karle, máte tetování?

Karel: Ne. Ale také jsem se setkal s reakcí – tebe nechceme, ty nejsi ženatý a nemáš děti. To je totiž taková představa evangelického faráře, že přijde na faru se ženou a dětmi a oživí místní společenství. Já ale měl během roční praxe, v rámci přípravy na faráře, krizové období. Na fakultě jste pořád v knihovně, a najednou vás vrhnou mezi lidi.

Jakub: A musíš s nimi mluvit, co?

Karel: Přesně. My třeba dojížděli do azylového domu pro matky s dětmi. A ty děti si tam ke mně vybudovaly nějaký vztah a začaly se mi svěřovat, co všechno se jim stalo, čím vším si prošly. A já nevěděl, co jim na to říct. Nechtěl jsem jim ublížit nějakými moudrými biblickými moudry. A sám jsem si pak ty příběhy odnášel domů a tam je nějak zpracovával. Jednou měsíčně jsme také jezdili do zařízení, kde byli lidé na konci života. A já si s nimi měl povídat, a zase jsem nevěděl jak. Nechtěl jsem to dělat stylem, tak jo, já vám tady přečtu něco z bible, pak se pomodlíme, a já zas půjdu o dům dál.

Jak jste se s tím tedy popral?

Karel: Během své farářské praxe jsem potkal zajímavého psychoterapeuta a on mluvil o kurzu krizové intervence. Tak jsem se na ten roční kurz přihlásil. Hodně mi to pomohlo. Z toho kurzu těžím dodnes. Naučil jsem se s těmi lidmi nejen mluvit, ale hlavně jim naslouchat.

Teď se přesuňme k vám dvěma. Jak jste se potkali?

Karel: Na pěveckém kroužku.

Vy zpíváte?

Jakub: Ne, to je na tom to vtipné. Ani jeden neumíme zpívat, na nic nehrajeme a máme hudební hluch. Ale náš společný šéf chtěl ve sboru rozjet nějakou aktivitu pro mládež, na tu se specializuje Karel, a tak tu zorganizoval pěvecký kroužek.

Karel: Já byl jeden z hlavních organizátorů a Kuba k tomu tak nějak sklouzl, protože tam byl při ruce. A na tom kroužku jsme se poznali a zjistili jsme, že spolu dokážeme dobře fungovat.

Jak se ale z kamarádů stali Pastoral Brothers, faráři youtubeři?

Karel: Jednou v hospodě u piva jsem Jakubovi řekl: Hele, mám skvělej nápad, pojď, budeme slavný! Budeme točit na Youtube. Sice vůbec nevím, jak se to dělá, ale mám super název. Pastoral Brothers. A on na to kupodivu kývl.

Říkáte, že se vám spolu dobře funguje. Čeho si jeden na druhém nejvíc vážíte?

Jakub: Karel má spoustu nápadů, je to vlastně takový gejzír nápadů. A je pracovitý. Když třeba něco neví nebo neumí, okamžitě zjišťuje, jak se to dá udělat. To na něm obdivuji.

Karel: Kuba je takový stabilní. Nenechá se mými nápady vykolejit, naopak tomu dává pevnou základnu, na které já můžu vymýšlet hovadiny. Ale zároveň vím, že když za dva týdny budeme točit video, tak ten scénář bude. Já jsem prostě takový drak a Jakub mě drží na provázku, abych moc neuletěl.

Vždy se na všem shodnete, hádky se nekonají?

Jakub: My se respektujeme. Tedy respektujeme právo veta, které každý z nás má. Někdy o něm diskutujeme, ale ve výsledku ho vždy respektujeme.

Karel: A já se naučil pokoře vůči Jakubovi, který má skvělý cit na to, co se bude lidem líbit. Mnohokrát jsem zažil, že když Kuba něco vymyslel, tak jsem si řekl, to ne, to je strašné, to je blbost, to nás lidi rozcupujou, ale pak bum, má to spoustu sdílení, tisíce lajků. A já si říkám – no ty vole, co to jako je, ale musím uznat, že v tomhle je Kuba mnohem lepší než já.

Nakousli jste, že občas máte obavy, že lidé vaše videa nevezmou. Ale vzhledem k tématům, o nichž točíte, a hlavně té humorné formě, určitě čelíte nějaké kritice, ne?

Karel: Pořád. Vlastně pokaždé, když nás objeví někdo nový, tak je překvapený, co všechno jsme si schopní dovolit. Takže komentáře typu – kdo vám platí za to, že takhle urážíte církev, jsou klasika.

Jakub: Já mnohdy vůbec pochybuji, že ti lidé vědí, že jsme faráři. Že to takhle děláme schválně, za nějakým účelem, že je to vlastně výuka náboženství zábavnou formou a s nadsázkou. Že neshazujeme víru, ale spíš to, jak něčemu dokážou lidé slepě věřit, jak dokážou ty biblické příběhy někdy úplně obrátit.

Takže vás nejvíc kritizují věřící lidé?

Jakub: Věřící nás kritizují, že znevažujeme víru, a naopak nevěřící nás zase obviňují z toho, že se je snažíme naverbovat. To je na tom vtipně absurdní.

Možná je to tím, jaká témata vybíráte. Tedy témata, jako je třeba sex, která nejsou pro kázání úplně běžná.

Karel: My ale s tou sexuální etikou vůbec nechtěli začít, začali jsme vyznáním víry, pak jsme dělali desatero, kde jsme na to jen občas trochu narazili, až po delší době jsme se k sexu vyjádřili. Protože na internetu najdete videa katolické provencience, kde stojí kněz v kolárku a za ním hraje výtahová hudba a mluví o tom, že před svatbou spolu nemáte bydlet, protože je to jako kdybyste každý den chodili do cukrárny a koukali se do výlohy na cukrovinky. Tak jsme si říkali – no ty vole, takhle to dělat nechceme. Ale najednou začaly chodit dotazy, jak se díváte na masturbaci, jak se díváte na předmanželský sex. Na moje nejoblíbenější Ježíšovo podobenství se mě nikdo neptá.

Jakub: Na druhou stranu nám ale chodí mnohem víc zpráv od různých církví, včetně katolíků, že mají naše videa rádi, že konečně chápou věci, které jim doposud unikaly.

Pojďme se přesunout k Vánocům. Co znamenají pro vás?

Jakub: Od té doby, co jsem křesťanem a farářem, jsou pro mě Vánoce intenzivnější a hlavně smysluplnější. Není to jen rodinný svátek, který si vlastně může rodina udělat kdykoli, objevil jsem tu duchovní stránku. A pravda je, že si užívám i tu pracovní část.

Karel: Od doby, co to slavím po křesťansku, což bude skoro deset let, pro mě mají Vánoce mnohem hlubší rozměr. Není to jen po té vertikále, že se sejdeme jako rodina, což je samozřejmě také hezké, ale pro mě to má ten moment zastavení, ztišení. Je to pro mě i nějaká nadějná zpráva, že najdu povzbuzení, radost, uvědomím si znovu, že Bůh se stal člověkem.

Poslední otázka. Mladých věřících spíš ubývá. Je těžké být v dnešní době věřící?

Karel: Já si obecně myslím, že dnešní mladí věří, ale nejsou spjatí s nějakou církví, institucí. Já mám třeba zkušenost z Evangelické akademie, kde učím. V prváku zadávám studentům záludnou písemnou práci na téma „v co věřím“. Vždycky se nejdřív úplně vyděsí a říkají, že v nic. Odpovídám jim, ok, v pohodě, tak to napiš, ale na dvě stránky. A ještě se mi nestalo, že by tu práci někdo nesplnil. Většina píše o víře ve spravedlnost, říkají tomu třeba karma, někdo samozřejmě věří na duchy, někdo v mimozemšťany, ale každý v něco věří.

Jakub: Neztrácet víru a chovat se podle ní bylo těžké vždycky. Už od biblických dob. Protože víra je důvěrný vztah k Bohu a všechny vztahy, nejen ty mezilidské, jsou vždycky těžké, je nutné je budovat, pracovat na nich, odžít si tam spoustu věcí. A s Bohem je to to samé. Ale dnes je vlastně mnohem jednodušší být věřící než v minulosti. Je to dobrovolná věc, a na druhé straně vám to nikdo nezakazuje. Myslím, že za totality bylo daleko těžší být věřící.

Do ženského světa muži jednoznačně patří. Tatínci, bratři, milenci, manželé, synové... Zkrátka ti, které tolik milujete. Ale také ti, které ani neznáte, a přesto dělají náš život lepší a hezčí. A takové muže vám každý měsíc představujeme prostřednictvím série rozhovorů. 

Klub svobodných matek pomáhá samoživitelkám. Pomůžete i vy?