Vztahové peklo aneb Po dvaceti letech rozvod a šokující tajemství: To dítě není tvoje!

Začalo to jako miliony jiných vztahů. Honza (49) potkal Janu (48) na vysoké škole. Zamilovali se do sebe, začali spolu chodit a pak se vzali. Narodil se jim syn, pak druhý syn a nakonec dcera.

Ani nevěděli jak, a slavili dvacet let od seznámení. Jenže posledních pár let už úplně idylických nebylo. „Vlastně nevím, co přesně se stalo, co přesně se pokazilo, ale nebylo to už ono. Buď jsme spolu nemluvili, nebo se řešili jen provozní věci, případně jsme se hádali,“ vzpomíná Honza, který si nakonec našel i milenku. Nevěra na něj praskla a byl konec. „To byla taková poslední tečka. Jana mi nechtěla odpustit a požádala o rozvod,“ říká Honza.

Ten samozřejmě nebyl v příliš lichotivé pozici, v očích rodiny a kamarádů byl chlapem, který podvádí svou ženu a matku svých tří dětí.

Jenže věci nebývají černobílé, během rozvodu vyšlo najevo Janino letité tajemství. Biologickým otcem jejich prvního syna nebyl Honza a Jana to celých patnáct let tajila, řekla to až při hádce, ve které šlo o děti a ona neudržela své emoce. „Neměl jsem o tom ani ponětí, patnáct let jsem byl přesvědčený, že je syn můj,“ říká Honza, který si s tou situací vůbec neví rady. Miluje chlapce, který není jeho, cítí se ošklivě podveden, připadá si jako blbec. „Dokázala to utajit patnáct let, patnáct let mě obelhávala,“ dodává Honza.

Ať už jejich vztah skončil, jak chtěl, tohle je trochu jiná kapitola. A je logické, že Honzu to letité tajemství bolí víc než ztráta manželky. „Muž se v téhle situaci cítí podvedený, plný zlosti a bezmoci. V jednom okamžiku se mu zhroutil celý svět, vše, čemu celý život věřil, je klam,“ říká koučka osobního rozvoje Klára Gelnarová.

Je to totální ztráta důvěry, šok, ponížení, zoufalství. Muž v Honzově situaci může k ženě, která ho takto podvedla, cítit až fyzický odpor. Ale není to to nejhorší. Nejtěžší jsou emoce týkající se dítěte, které on bere jako své, i když není. „Muž v sobě cítí obrovský rozpor,“ vysvětluje terapeutka pro děti, rodiny a mezilidské vztahy Lucie Mucalová. Na jedné straně je láska k dítěti, kterou budoval dlouhých patnáct let, na druhé pak vědomí, že veškeré své emoce investoval do něčeho, co mu „nepatří“.

První, co každého v souvislosti s Honzovou ženou, nejspíš napadne, je věta typu „jak to mohla udělat? Co je to za člověka, když dokáže takhle dlouho a v takové věci lhát?“ Někteří ji možná mají chuť nazvat potvorou, prospěchářskou mrchou a podobně.

Ale ani pro ni těch patnáct let ve lži nemohlo být snadných. „Ženy, které takto lžou, nežijí v lehkosti a přirozenosti, ale mají v sobě neustále tíhu, nesou kruté tajemství,“ popisuje Lucie Mucalová.

Je to v podstatě život v permanentním strachu. „Často se nakonec objeví výčitky a pocity viny, což je ubíjející. Vydržet těmito pocity žít několik let je velmi náročné,“ tvrdí Klára Gelnarová.

Dají se ale vůbec takhle poničené vztahy nějak urovnat? Podle odborníků ano, ale chce to volit už jen cestu pravdy a upřímnosti i s tím rizikem, že to dobře nedopadne. Rozvod je jedna věc, ale tady jsou v ohrožení vztahy mezi otcem a dětmi, ale i matkou a dětmi. Je to velké rodinné zemětřesení a šok je to pro všechny zúčastněné.

V prvé řadě je tu to dítě, které má právo znát pravdu, vědět, kdo je jeho biologickým otcem. Je tu samozřejmě riziko, že chlapec matku odsoudí, ale nechat ho doživotně žít ve lži, není správné. Navíc pravda většinou na povrch vyplave. „A je vždy lepší, když se dítě dozví pravdu od svých blízkých než od někoho jiného,“ dodává Klára Gelnarová.

Jsou tu ale i další dvě děti, které sice Honzy jsou, ale právě se dozvěděly, že jejich bratr je nevlastní. I pro ně je to šok a musí se s novou situací vypořádat.

A co Honza a muži v podobné situaci? Možná není od věci vyhledat odbornou pomoc a hledat řešení s pomocí nezaujaté osoby, protože tohle je opravdu velké emoční zranění. „Chce to čas, aby se s tím muž vyrovnal. Je ale dobré vědět, že pravý otec není jen ten biologický, ale tátou je i ten, kdo s dítětem vyrůstá, vychovává ho, tráví s ním čas, hraje si s ním, prostě ho má rád,“ zakončuje Klára Gelnarová.

Navíc jedno je jisté, Honza v tom není sám. Přesná čísla samozřejmě nikdo nezná, vše jsou jen odhady, ale je více než jisté, že je hodně mužů, kteří vychovávají "kukaččí dítě". Některé statistiky tvrdí, že se to týká zhruba čtyř procent mužů, jiné odhady mluví dokonce o pěti až deseti procentech pánů.

Spousta mužů totiž pravdu nikdy nezjistí. Ale ti, co žádají o test otcovství, už mívají nějaké podezření, které se bohužel v drtivé většině případů potvrdí.

Znáte ze svého okolí podobný příběh?