Vzpěračka Lu Gregorová (31): Co znamená holčičí sport?

CrossFit je funkční trénink, který posiluje kompletně celé tělo. Jde o spojení gymnastiky, atletiky, vzpírání, veslování a powerliftingu neboli silového trojboje.

Kromě toho, že Lu sama závodí, také posledních pět let trénuje a natáčí pořad Lu & roadtrips, ve kterém cestuje po Česku a ukazuje, co vše se za tímto sportem vlastně skrývá. Kromě toho ale ještě pracuje jako redaktorka. Jak se mladá dívka dostala ke CrossFitu, co si myslí o předsudcích, a jak se stravuje profesionální sportovkyně?

Jak jste se ke CrossFitu a vzpírání vlastně dostala?

V podstatě náhodou. Dělala jsem závodně atletiku, pak jsem chvíli zkoušela box, ale to nebylo nic pro mě. Na CrossFit chodili moji kamarádi, tak jsem to taky vyzkoušela a našla se v tom. A ke vzpírání jsem se dostala zase skrze CrossFit.

Co všechno trénink zahrnuje?

V sezoně se trénuje především trh a nadhoz, tedy disciplíny, ve kterých se závodí, doplněné komplexními cviky na rozvoj síly, jako je dřep, tlak a mrtvý tah. Vedle toho pak v určitém objemu i doplňková cvičení na jednotlivé svalové partie, což je individuální dle potřeb daného atleta, a také cvičení pro rozvoj rychlosti a dynamiky jako různé sprinty a skoky. Pokud jsme mimo sezonu, tak tam prostor získávají i aktivity jako běh, plavání a další.

Jak často trénujete?

Profesionálové trénují čtyři až pět hodin denně, pět až šest dní v týdnu. Ale musíte brát v potaz, že je to jejich zaměstnání a vedle toho už jen regenerují, spí a jí. Prostě jako jakýkoliv jiný profesionální sportovec. Já ale normálně chodím do práce, takže trénuji čtyřikrát týdně přibližně dvě hodiny.

Dělala jste i nějaké „holčičí sporty“?

Já si upřímně nedokážu představit, co je holčičí sport. Asi jsem to nikdy neměla v hlavě nastavené tak, že nějaký sport dělají jen holky a nějaký jen kluci. Vyrostla jsem v prostředí atletiky a tam prostě všechny disciplíny dělají holky i kluci. Sama si myslím, že si má každý vybrat takový sport, jaký chce. Znám skvělé tanečníky, jako třeba taky skvělé ragbistky. Ale když jsme u těch holčičích věcí, chodila jsem na dancehall, protože jsem potřebovala nějakou aktivitu, která bude víc ženská, a především, kde se budu hýbat víc spontánně.

Proč, podle vás, vzpírání tolik žen netáhne?

Hodně holek se bojí být silné, protože nechtějí přijít o status feminity. Jakoby se nějak síla neslučovala s ženskostí. Ale to je právě o vnímání síly. Dělám sport, protože mě baví, ne proto, že bych chtěla dominovat v mužském světě. Nedělám ho ani proto, abych mohla konkurovat klukům a poměřovat se s nimi.

Setkala jste se někdy s předsudky, že vzpírání se pro ženy nehodí?

Samozřejmě, že setkala, a setkávám se s nimi pořád. Z velké části jsou ze strany mužů a starších lidí. Myslím si ale, že ženy byly příliš dlouho učené být slabé.

Někdy mám pocit, že hlavním motivem odsuzování vzpírání je především předsudek, že vzpěračky jsou obří ženy. Což není pravda, jsou různé váhové kategorie, různé typy lidí. A mně třeba to, že vzpírám, občas ani někdo nevěří.

V jakém věku je nejlepší dělat tento sport?

Myslím, že směrem nahoru neexistuje žádné omezení, vzpírá se, dokud to jde. V České republice máme výborné masters 60+, kteří sbírají medaile po celém světě. Já jsem třeba v USA trénovala pětaosmdesátiletou dámu. Co se týče toho věku směrem dolů, tam bych byla opatrnější. S dětmi se začíná spíše nějaká generální sportovní příprava. Děti by se měly vést především k celkové obratnosti, pohybu a rychlosti.

Chtěla jste někdy se vzpíráním přestat?

Ano, třeba teď po operaci ramene. Moje ego trpí, protože mi samozřejmě za osm měsíců síla velmi spadla a mně dochází trpělivost s rehabilitací. Je to pro mne zlomové období ohledně toho, zda se do závodění budu chtít vracet, nebo už budu trénovat jen pro radost. Se vzpíráním jsem ale chtěla seknout také úplně v počátcích, protože je technicky velmi náročné a mně vůbec nešlo. Ale ta výzva se to naučit a vytrvat byla větší.

Co vy a diety? Jak se stravuje trenérka a vzpěračka?

Cesta s jídlem byla složitá a trnitá. Měla jsem mnoho špatných návyků, ale i představ a očekávání. V začátcích jsem si myslela, že jde o to nemít ani gram tuku, a hlavně vyrýsované svaly. Jsem třináct let vegetariánka a osm let jsem byla veganka. Takže byly doby, kdy jsem jedla jen tofu, oříšky a zeleninu, a to pořád dokola. Byla jsem v podstatě podvyživená. Přes spoustu chyb, nabírání a shazování jsem došla do dnešní doby, kdy se stravuji zdravě a vyváženě.

Dopřejete si někdy i něco sladkého?

Sacharidy ani tuk nejsou hrozba, ale součást jídelníčku, a hlavním měřítkem je množství a míra. Jím velmi jednoduše. Především čerstvé věci, vyhýbám se polotovarům. Jím třikrát denně, snídani, oběd a večeři. Občas nějaký malý snack mezi obědem a večeří. Někdy je to i sladkost. Nic si nezakazuji. Na co velmi dbám, jsou doplňky stravy, vitaminy a minerály, které užívám jen z přírodních nebo velmi kvalitních zdrojů. Už vím, že nejdůležitější je najít to, co sedí mému tělu, důležité je ho umět poslouchat.

Co vás baví ve volném čase? Jak se odreagováváte od sportu?

Já jsem ve svém volném čase naprosto přesný opak té holky, kterou potkáte v gymu nebo na akci. Jsem tichá a ráda sama. Potřebuji si tím vyvažovat to množství energie, kterou přes den rozdám. Jsem knihomolka a maximum volného času také využívám k výletům. Chodím po horách, v přírodě, kdekoliv. Je to něco, k čemu se snažím vést i lidi okolo sebe. Vedle cvičení přidat i přirozený pohyb.

Co máte v nejbližší době v plánu – osobně i profesně?

Užít si Vánoce, být s rodinou na chalupě, a v lednu se pomalu ale jistě vrátit do tréninku a začít pořádně makat. V příštím roce mě čekají projekty, pro které potřebuji být v pořádné kondici. Plánuji taky více cestovat – chci si splnit sen a jet někam úplně sama. Také mám v plánu různé akce pro všechny holky a ženy, které by chtěly být pořádné „strong girls“ a objevit svoji sílu. Víc ale neprozradím, všechno bude včas na mojí stránce Lugregorova.cz.

A co vy? Jaký je váš názor na ženy, které dělají silové sporty?