Jak přežít vzdor puberťáků?!

U dětí, s nimiž puberta takzvaně cloumá, začíná toto období záludně a plíživě: tráví s námi čím dál méně času, jsou čím dál méně sdílné. Jakékoli naše projevy vůči nim jako by nevnímaly, případně při nich postupně – nejdřív rádoby nenápadně, posléze ostentativně - obracejí oči v sloup. Vyvrcholením jejich vzdoru pak je, když nám začnou nepokrytě dávat najevo, že jsme jim tím či oním ubližovali a že oni preferují úplně jiné hodnoty. Takže s lidmi jako my hodlají mít co nejméně společného.

„Vždycky jsem doufala, že budu mít s Johankou kamarádský vztah. Když někdy ve dvanácti třinácti letech začala být občas vzdorovitá a drzá, brala jsem to jako normální pubertální projevy,“ popisuje Johančinu pubertu paní Vendula. Situace ale gradovala. Johanka Vendulu začala obviňovat - tu že je povrchní, tu že je sobecká a všechno musí být podle ní… „Zpočátku jsem v sobě hledala vinu a zamýšlela se nad vším, co se mezi námi kdy odehrávalo. Ale zjistila jsem, že její útoky jsou většinou podle mě naprosto samoúčelné, založené na nesmyslech, ani sama je nedokázala doložit. Pak jsem ještě musela poslouchat, jak po telefonu, schválně, abych to slyšela, si stěžuje kamarádkám, jak jsem hrozná, co jsem zase řekla, čím jsem ji otravovala...,“ líčí toto období paní Vendula.

„Změny nálad a související popudlivost patří k pubertě a hormonálním změnám, i když ne každého teenagera to postihne v tak otevřené míře,“ komentuje Venduliny problémy psycholožka Martina Fenclová. Jak vysvětluje, leckdy ani sami dospívající pořádně nechápou, co se to s nimi děje, a své rozpoložení neumějí ovládat a korigovat. Pak mnohdy hledají nějaký objekt nebo lépe řečeno oběť, vůči níž mohou svoji citovou zmatenost a hledání sebe sama ventilovat. Rodiče jsou pochopitelně nejsnáz po ruce.

„Navíc vůči okolí si chtějí pěstovat vlastní image, k němuž se otrávený obličej a hašteřivost příliš nehodí. Takže si to odbývají doma,“ říká psycholožka.

K tomu podle ní patří i potřeba být ve svém okolí zajímavý, moci předestírat dramatické zážitky. A tak si puberťáci ty skutečné v různé míře dramatizují.

To se snadno řekne. Ale těžší je skutečně zachovat klid, když na vás váš milovaný potomek neustále chrlí zraňující obvinění a jedná s vámi – s prominutím – jako s onucí. „Když se ale rodiče nechají vyprovokovat, ať už k pár fackám, slovním odvetám, nebo nereálným trestům, obrátí se to proti nim. Teenager pak má o důvod víc ve svém vzdoru a uraženosti pokračovat,“ varuje Martina Fenclová. Když mu třeba zakážete chodit večer ven, riskujete, že buďto se bude poflakovat bez dovolení, nebo ze sebe bude před ostatními dělat chudinku, z vás ještě většího uzurpátora a doma vás bude povýšeně ignorovat. Stejně tak mu nahrajete jakýmkoli výbuchem, který briskně označí za nesnesitelnou hysterii. Co tedy s tím?

Určitě by se měla dospívajícím poskytnout jistá míra volnosti, ovšem za předpokladu respektování základních pravidel. Tolerance, opět v rozumné míře, je namístě, i co se týče pořádku a respektování jejich soukromí. Na verbální útoky je nejlepší odpovídat klidnou argumentací, ale někdy se vyplatí raději příliš nereagovat. Nechť si dítko své nálady srovná v klidu samo. „Usnadňovat mu situaci tím, že se necháte vyprovokovat, může vzájemné vztahy zhoršit. Vždy je ale zapotřebí posoudit, co je vzhledem k povaze dítěte v danou chvíli tím nejlepším řešením,“ doporučuje psycholožka Martina Fenclová.

A jak to vypadalo u vás? Budeme rádi, když se s námi podělíte o rady a finty, jak na naši -náctiletou mládež. Pište na info@prozeny.cz.