Článek
Instagram je prý sociální síť pro mladé. Zbytek světa má Facebook. Jenže ani ten už není, co býval. Teď například zablokoval stránku pro ženy po padesátce. Taková milá komunita, kde si sdělujeme, co všechno a kam kleslo, jak rychle se nám srážejí džíny a jak vypadat na čtyřicet, když se cítíme na osmdesát. Mně to zatím jde naopak. Když večer vypiju dost vína, cítím se na čtyřicet. Ráno ale vypadám na osmdesát. Teď už se bohužel tajemství důstojného uvadání nedozvím, protože stránka je fuč. Byla diskriminující, tvrdí umělá inteligence, jež sociální síť spravuje.
Mně to teda moc inteligentní nepřipadá. Stránky padesátiletých prý diskriminovaly jiné věkové skupiny. A taky genderové. Ptala jsem se manžela, zda se cítí být diskriminován, že nemůže tlachat s děvčaty o menopauze a vrzajících kolenou. Pokud to prý neléčíme pivem, tak ne. Jinak by se samozřejmě moc rád dozvěděl, kde čepují tu nejlepší menopauzální medicínu. Dost se mi ulevilo, nerada bych mu zadělala na nějaké sociální trauma. Úplně stačí, že musí sdílet život se mnou. Tady ovšem veškeré sdílení končí. Mého muže na Facebooku nenajdete. A o existenci Instagramu má jen mlhavé představy. Tak mlhavé, že jej kdysi považoval za název nové měrné jednotky. Proč ne? Mohla by to být měrná jednotka pocitu nedokonalosti, jenž se bolestně zakousl do nejednoho dívčího ledví při pohledu na úžasné životy sdílené na sociálních sítích. Přitom to není nic víc než virtuální hra. Střílečka, ve které buď padnete hned na začátku, protože věříte tomu, co vidíte, anebo přijmete pravidla.
Sociální sítě totiž neukazují, jací jsme, ale jací bychom chtěli být. Případně, a to je další level hry, jací bychom chtěli být v očích druhých. Můj muž by se asi divil, jakou činorodou a zábavnou holku má doma. Smutně by poukázal na týdny nepřišitý knoflík na montérkách a vzpomenul by mou včerejší náladu, kdy se i konvice na čaj bála uhvízdnout. Možná by mě v tu chvíli taky rád zablokoval. Ale protože je jeho inteligence přirozená, neudělá to. To se holt stane každému, že se někdy cítí ne pod psa, ale rovnou pod Facebook. A že často vypadám pod Instagram? No a co? Pořád jsem to přece já. Nedokonalý originál svého dokonalého elektronického otisku.
Na Proženách se padesátnice rozhodně blokovat nechystáte. A kdyby přece jen, tak si rychle přečtěte i starší fejetony Lucie Šilhové v její rubrice Očima padesátky. Čtěte, než to zakážou!
