Článek
Má vaše dítě samé jedničky, učení mu jde samo a na vysvědčení se všichni společně těšíte? Tak děkujte bohu! Nemusíte se na třídních schůzkách krčit v rohu, týrat dítě nad učebnicemi a dnešní den je příjemným důvodem k malé rodinné oslavě. A zároveň jste ušetření toho, jak se vaše ratolest vymlouvá. Nad některými dětskými výmluvami by totiž člověk řval smíchy, kdyby ovšem nemusel zachovat vážnou tvář a výchovný tón…
Malí rozumbradové odzbrojí
Malé rozumbrady by bylo možné nazývat „profíky“, protože jejich přístup rodiče většinou odzbrojí. „Ach bože, mami, zase se mi to nepovedlo, já vůbec nevím, co dělám špatně. Budu na sobě muset víc zapracovat," argumentoval desetiletý syn osmatřicetileté Magdy. „Co jsem mu měla říct, když si lék na špatné známky sám naordinoval," dodává bezradně Magda.
A Silvie Juřičková, která se zapojila do naší ankety na Facebooku, má doma ještě větší profesionálku. Nejenže se její dcera sama kála, ale zároveň se rozhodla pro taktické naservírování špatné zprávy. „Mami, mám jedničku z matematiky. No a u té trojky z fyziky jsem si ty chyby teda již uvědomila,“ řekla mamince.
A osmiletá Lucinka? Ta měla také jasno, kde je chyba, když přinesla trojku z českého jazyka. „No jo, mami, asi jsme se málo učily. Budeš si se mnou muset sednout a víc to se mnou probrat," sdělila mamince.
Některým špatné známky nevadí, jiní se s vysvědčením bojí jít domůFoto: Thinkstock
Kliďasové vytáčí k nepříčetnosti
Druhou kategorií jsou malí raubíři, kterým špatné známky nevadí. Nebo to minimálně nepřiznají, protože jim tak velí hrdost. „Mě matika nebaví. A táta říkal, že hlavní je dělat v životě věci, co mě budou bavit," vysvětloval devětatřicetileté Janě její desetiletý syn Ondra. A otcova dobře míněná rada o budoucím výběru povolání se mu vyloženě hodila.
Podobně využila tatínkova povzdechu a nenápadné poznámky i Anička, které vážně nešla násobilka. Když na ni čtyřicetiletá maminka Markéta uhodila, v čem je takový problém, Anička neváhala s odpovědí ani vteřinu. „Já nejspíš nemám hlavu na čísla, asi to mám po tobě, mami. Táta říkal, že geny se nezapřou," řekla s klidnou tváří.
A snad nejhorší je, když vás dítě uklidňuje, že o nic nejde. Že takříkajíc zbytečně jančíte. „Mami, klid. Já nepropadnu a o to snad jde nejvíc, ne?" sdělil pětačtyřicetileté Elišce její dvanáctiletý syn, když potřetí po sobě přinesl pětku z českého jazyka.
„Trojka je dobrá, je to černé na bílém. Takže jsem dobrej, ne, mami," zkoušel zase polovtipný tón čtrnáctiletý Matěj a dost ho překvapilo, že jeho třiačtyřicetileté mamince Ivaně to úsměv na tváři nevykouzlilo. A co byste řekli reakci sedmiletého syna naší fotoeditorky Marcely, když na něho apelovala, aby si zlepšil známky? Prohlásil totiž: „Mami, já bych chtěl, ale nemůžu, protože nechci."
No, nejsou k zulíbání?
A co vy, milé čtenářky? Jak se vymlouvají vaše děti? Co na vás platí a co vás naopak vytočí? Zapojte se do diskuse pod článkem!
