Článek
Radka (41) žije se svým mužem asi šestnáct let, mají spolu desetiletou dceru. Bývalo to hezké manželství, ale posledních asi pět let už vedle sebe jen přežívají. Nic spolu nepodnikají, nepovídají si, nespí spolu, jednoduše se z manželů stali spolubydlící. Radka je nejšťastnější, když manžel odjede na služební cestu, nebo když si jí alespoň vůbec nevšímá. Nejsou spolu šťastní, přesto Radka nechce ze vztahu odejít.
DĚKUJI, ODEJDI
Mohla by, ale nechce
Přitom nemá v podstatě žádný reálný důvod, proč v nefunkčním manželství zůstávat. Má dobrou práci, v níž je časově flexibilní, naprosto bez problémů by uživila sebe i dceru, a práci by si mohla časově zařídit tak, aby se holčičce mohla věnovat podle potřeby.
Strach nemusí mít ani z bydlení, dům, v němž žijí, je její, není zatížený žádnými dluhy a právně je vše ošetřeno tak, že na něj manžel nemá žádný nárok. I jejich dcera už není nejmenší, sama cítí, že rodiče spolu moc nevycházejí, jejich rozchod by nejspíš pochopila a zvládla.
Jenže Radka od manžela odejít nechce. „Jde mi sice hrozně na nervy, štve mě, a já určitě jeho taky, ale prostě nevím, nechci se rozvádět. Neumím vysvětlit proč, to manželství ani jednomu z nás už nic nedává, ale prostě to nedokážu,“ říká Radka.
Zabiják rezignace
Podle odborníků je za jejím postojem jediné – rezignace. Radka to prostě vzdala, přestala věřit, že by mohla být ještě někdy šťastná, má pocit, že takhle už to musí být navždy, že si své tak nějak odžila. „Bohužel čím déle v nefunkčním vztahu setrváváte, tím víc ztrácíte vnitřní sílu a motivaci ke změně. Tělo je vnitřně vyčerpané a vidina změny působí hrůzostrašně, proto mají lidé pocit, že zůstat v nefunkčním vztahu je méně vyčerpávající,“ vysvětluje terapeutka pro děti, rodiny a mezilidské vztahy Lucie Mucalová.
I nefunkční partnerství totiž poskytuje jejich účastníkům jakýsi pocit bezpečí. Je to paradoxní, ale je to tak. „Lidi zůstávají v nefungujícím vztahu často ze zvyku. Je to něco, co znají, ví, jaký partner je, ničím už je nepřekvapí, ta jistota jim vlastně dělá dobře. I když nejsou šťastní, je pro ně důležitější mít nějaký pevný známý bod než vykročit do neznáma,“ upřesňuje terapeutka osobního rozvoje Klára Gelnarová.
Právo na radost
Bohužel si ale neuvědomují, že život s partnerem, s nímž jim není vůbec dobře, je v nadsázce řečeno pomalé umírání. Nepohoda a smutek se postupně stupňují, ale jelikož jde o nárůst pozvolný, lidé si toho mnohdy vůbec nevšimnou. Potlačují sami sebe, ale drží, přežívají.
Jedna věc je, že si tímto přístupem lidé sami a dobrovolně zavírají dveře k naplněnému životu. Na štěstí a spokojenost má právo každý, bez ohledu na věk, a nikdy není pozdě udělat něco pro to, aby vám bylo dobře.
Druhá věc je, že se vnitřní nepohoda postupně odrazí na fyzickém a psychickém zdraví člověka. „Jde o nejrůznější úzkosti, deprese, zdravotní obtíže, které sice vypadají, že s tím nijak nesouvisí, ale ve skutečnosti je to jen tělesný projev psychické nepohody, kdy tělo prostě volá o pomoc,“ říká Lucie Mucalová s tím, že dobrovolný život v nefunkčním vztahu je vlastně vědomé ubližování si.
Najděte odvahu
Je tedy jednoznačné, že takový život neprospívá vašemu zdraví ani vaší psychice a rozhodně ani vašim dětem. Ty potřebují spokojené a vyrovnané rodiče, nikoli rodinu, která funguje jen na oko.
Chce to tedy sebrat odvahu a odejít. Základem je zdravé sebevědomí a láska k sobě samému. Pokud už je vaše rezignace opravdu velká, není od věci vyhledat pomoc schopného terapeuta, který vám pomůže najít sebe sama.
Dovedete si představit život bez lásky a partnerské spokojenosti?