Článek
Vojto, při přípravě na tenhle rozhovor mi došlo, že jste ročník 1985. Měl bych dítě stejného věku, kdyby nepřišla interrupce. Celkem zvláštní pocit a zároveň chci potvrdit, co říkáte vy k tomuto tématu: „Hlavně ten čas na dítě neprokaučovat…“
Je to tak! On je takový trend – udělat tu kariéru a pak, když už nic nezbude, tak si udělat dítě. Jistě, chci, aby dítě bylo nějak zajištěný, ale jde o to vytvořit syntézu těch dvou myšlenek, aby to zas nebylo moc pozdě. Myslím, že čím blíž k tomu dítěti člověk má, tím je ono vyrovnanější.
Váš otec vás měl v sedmapadesáti, máte kvůli tomu pocit, že jste byl o něco ochuzen?
Ne, vůbec ne. Můj otec zase naopak měl tolik zkušeností, že věděl, jak na to. Já jsem s ním hrál fotbal, doma na mě střílel hokejkou a tak podobně.
Tatínek je spisovatel a literární vědec, matka vede rodinné nakladatelství Emporius. Měli na vás i v tomhle ohledu zásadní vliv? Objevili vám krásu čtení knih?
Já jsem moc k literatuře vztah nemíval, až na gymplu jsem si nějaký vztah utvořil. Od té doby se snažím mít občas volnou chvilku na čtení. Když se tak stane, je slast si vzít knížku. Třeba na Silvestra jsem si zalezl s knížkou k peci a zhltnul jsem ji v kuse. To byla nádhera! Natočil jsem pro nevidomé načtené na cédéčko, aby nebyli ochuzeni o ty knihy. Člověk si uvědomí, i sám na sobě a v médiích, jak se v dnešní době omezila slovní zásoba.
Během poslední doby se určitě častěji stává, že na vás lidé familiárně pokřikují, chtějí se fotit s Vojtou a zcela samozřejmě tykají…
Je to o mentalitě lidí. Jistá pokora a úcta tady v podstatě neexistuje. Tohle by se třeba v Norsku nestalo. Vím, že to samozřejmě k mé profesi patří, ale nemusí to tak být. Může to být i jinak. Chtěl bych, aby se to trochu zlepšilo. Při vystoupení se snažíme být v co nejužším kontaktu s publikem a improvizovat, ale všechno jde udělat v rámci slušnýho chování a úcty k tomu druhýmu.
Velkou roli ztvárnil v muzikálu KudykamFoto: Daniela Dostálková
Jednou se vám po tom bude možná stýskat, až vás nikdo nepozná, neosloví…
To tak je. Jednou jsi dole, jednou nahoře. Hlavně musí člověk stát nohama na zemi. Musím se na to připravit. Jednou to určitě přijde.
Ale jsou pěvecké hvězdy, které víceméně září konstantně celou svou kariéru. Například Eva Pilarová, se kterou jste zpíval, a ještě teď budete na jejím turné.
Paní Pilarová je neuvěřitelná dáma, která má v hlavě jasno a zároveň normální člověk, který ví, kolik let má. Současně se snaží držet krok, což je neuvěřitelný! Díky tomu všechny převyšuje. Drží si svůj repertoár a zároveň se nebojí experimentovat. Ona je velký člověk!
O vás řekla, že jste velký gentleman!
To víte, mám otce ze starší školy. (úsměv)
Gentleman s provokativním projevem, vyřvávající mystifikačně, že je gay ve vtipné písni Globální oteplování, která má na vašem CD dokonce čtyři jazykové verze. Proč zrovna tolik péče věnováno téhle písni?
Ta píseň vznikla dost spontánně a zřejmě právě tím je dobrá. Často spontánní nápady vyjdou líp, než nějaký vykalkulovaný hit. U těch jazykových mutací byl vždycky odborník na výslovnost. Například u německé verze byla Mirjam Landa, která mi opravovala všechno! Já se totiž nikdy německy neučil. (smích) Hrozně nás to bavilo a řekli jsme si, že tohle nikdo nedělá, aby měl čtyři verze. Tak jsme to zkusili. A hlavně když jde o globální oteplování, tak by to měli pochytit lidi v různých končinách. Údajně to hrají v Německu na diskotékách. Pokud to není jen nějaký kec, tak by to bylo vtipný.
Na Silvestra jsem šel ulicí a v jednom pražském baru vyřvávala právě píseň Globální oteplování a celé osazenstvo baru tancovalo a navzájem se líbalo. Vznikla z toho jakási hymna. To by se vám mohlo líbit, ne?
To určitě. (smích) Dokonce nás teď oslovilo ministerstvo školství, zda bychom nesložili hymnu učňů. Protože je nedostatek běžných povolání, jako je kominík, zlatník a podobně. Doufám, že se nám podaří něco pěknýho vymyslet. (úsměv)
Nightwork získali ocenění i na Českém slavíkuFoto: vojta-dyk.info
A kdyby vaše kapela Nightwork byla oslovena k vystoupení na soukromé, čistě dámské akci, kde se dá předpokládat jistá uvolněnost, šli byste?
No, když nám to zaplatěj, tak určitě! (smích)
Jasně. Pak posbíráte z pódia dámské spodní prádlo, zapnete košili a jdete za svou přítelkyní…
Ona ví, jak to je, a já osobně moc nechápu házení spodního prádla, zejména v takovéhle zimě! (smích) To je ale jejich problém. Já si to hezky zavěsím do naší zkušebny, ale jinak to neprožívám.
Projekt Tres Discotecos je postaven na improvizaci, kde hrajete písně různých žánrů na požádání publika…
Ono to vzniklo zase dost spontánně, kdy náš kamarád Rosťa Novák chtěl, abysme přijeli k němu do Kostelce nad Orlicí. Vzniklo z toho vystoupení na čtyři a půl hodiny bez přestávky! Měl jsem s sebou vytištěný nějaký texty a noty a hrálo se. Vždy to záleží na momentální situaci. Lidi si řeknou, co by chtěli zahrát, a my to buď rovnou umíme, nebo se snažíme to zahrát. Není to žádná oficiální kapela, jen spontánní formace.
A teď od spontánní formace k Národnímu divadlu, kde momentálně hrajete hlavní roli v inscenaci Radúz a Mahulena a v Žebrácké opeře. Je to pro vás něco „božského“ být v Národním?
Je to Národní divadlo, ale člověk se z toho nesmí posrat! Pakliže tam člověk začne hrát jako v Národním divadle, tak je to špatně. Musí k tomu přistupovat stejně, jako by hrál v Rubínu a naopak. Nemyslím technicky, ale se stejným pocitem a nasazením.
Skupina Nightwork vydala své nahrávky, ale v rádiích se téměř nehrají. Což je obecný nešvar u nás. Stále dokola je posluchač nucen vnímat jen určitý hudební rejstřík. Co založit nové mladé rádio?
Nápad to je dobrej. My stále uvažujeme o něčem, co udělat, když na všechno nadáváme. Chceme dokázat, že to umíme jinak a líp, dejme tomu. Ale zatím na to není čas. Komerční rádia tady všechno přejímají od Evropy 2. Pak jsou jen určitý specializovaný rádia na jednotlivý žánry a skladby. Tak to bohužel je. Čímž si nestěžuju.
Váš hudební styl je víceméně nadsázka, humor a jistá provokativnost. Napadá mě souvislost s podobným projevem Xaviera Baumaxy nebo Xindla X.
S Xindlem na sebe máme poměrně štěstí na různých akcích, kde hrajeme po sobě. Tyhle lidi dělaj, dejme tomu, obsahově podobný styl co se humoru týče. Třeba Xindlova písnička Dyslektik je fakt hustá. A on díky tomu, že má vystudovanou scenáristiku na FAMU, to má zmáknutý. Na tenhle styl člověk musí být chytrej, aby to dělal dobře.
Ještě letmo k vašim seriálovým začátkům. Účinkoval jste v Letišti a ve Velmi křehkých vztazích. Byla to euforie, nebo vopruz?
Jelikož to byla první možnost něco natočit, v případě Letiště, tak toho vůbec nelituju. U „vékávéček“ mi akorát nevyhovoval styl té práce, kdy se točí hrozně rychle. Po nastaveních nějakých svých priorit, jsem si řekl, že nechci už moc tyhle věci dělat. Dneska bych už hodně zvažoval.
Jste mladý, úspěšný, plný energie a pozitivního přístupu. Co až ta radost pomine?
Bůh ví? Snažíme se dělat všechno pro to, aby nás to nepřešlo. A to je spojeno s tím zkoumáním. Radost je do té chvíle, dokud není spojena s nějakým stereotypem. Proto si chceme pořád jak v hudbě, tak v divadle rozšiřovat obzory a nezaobírat se jenom Českou republikou. Pokud se podaří dostat se někam ven, pak ta radost přijde sama. A nebo si zajdu zahrát fotbal, jak to dělám každou neděli. Tuhle radost miluju! (úsměv)
