Vlaďka (37 let): Kvůli drogám přišla o všechno, i o děti

Dnes už mluví Vlaďka o dvou a půl letech, kdy užívala pervitin, celkem s klidem. Je to období, na které nevzpomíná ráda, ale chce na svém příkladu ukázat, jak snadné může být do drogové závislosti spadnout a zničit sobě i vlastním dětem část života.

„Kdybyste se mě zeptali, proč jsem si dala drogu poprvé, musela bych říct, že z pocitu, že jsem si zatím moc neužila. První dítě jsem měla v osmnácti – vdala jsem se a s odstupem pár let jsme si pořídili další dvě děti. Manželství ale nevyšlo a rozvedli jsme se. Našla jsem si přítele, který byl ale despota – znala jsem jen plotnu, nákup a péči o děti. Nikam jsem nemohla, nic jsem nesměla, ani jsem se nemohla vídat se svou rodinou. Po pěti letech ho zavřeli a já najednou dostala křídla. Mohla jsem jít, kam jsem chtěla, a dělat si, co mne napadlo. Najednou jsem byla svobodná. Našla jsem si přítele a s ním jsem ochutnala první dávku,“ začíná Vlaďka vyprávět svůj příběh.

Nový přítel měl s užíváním drog zkušenosti z minulosti, ale když se poznali, byl čistý. Jednou ale přišel domů a Vlaďka poznala, že s ním něco je. Přiznal, že si „něco dal“ a jí napadlo, že by měla vyzkoušet, co na tom má. Bohužel to byl první krok k jízdě do pekla.

Zprvu si Vlaďka myslela, že nemůže spadnout do závislosti, když si bude dávat jen výjimečně. „Ze začátku to opravdu byla zábava, lepší sex, občasný úlet… ale bylo to častější a častější a za chvíli to bylo to hlavní, o co šlo. Jediné, co jsem zatím dodržovala, bylo to, že jsem zůstávala jen u pervitinu, který jsem nebrala injekčně, ale šňupala. I tak byly drogy a shánění peněz na ně to jediné, na co jsem myslela. Nebyl čas jít do práce, nebyl čas se starat o děti – jen jsem přišla domů, dohlédla, aby měly něco k jídlu, a zase šla pryč. Nejstaršímu bylo v té době patnáct let, musel mne zastoupit, takže měl na starost devítiletého brášku a dvanáctiletou sestru.“

Není divu, že si toho začalo všímat okolí, a na sociálku začaly chodit anonymní dopisy, které upozorňovaly na to, že děti jsou stále samy a máma se o ně vůbec nestará. Vlaďka musela vysvětlovat, jak to je, ale přiznává, že tam vždycky šla a nějak se z toho vymluvila. Neměla vůbec pocit, že je v průšvihu a že by měla s drogami přestat.

Zásadní zlom přišel až ve chvíli, kdy jí kvůli neplacení nájmu přišel dopis o vystěhování z bytu. To Vlaďku trochu probralo a začala jednat. „Dopadlo to na mě docela silně. Najednou jsem si uvědomila, že nevím, co dělat. Přítel byl nafetovaný, od toho jsem se pomoci dočkat nemohla – ale musela jsem se postarat o tři děti, to jsem si uvědomovala, a díky tomu jsem zmobilizovala síly.“

Rozhodla se k zásadnímu činu. „Než aby mi děti odebrali, šla jsem raději na sociálku a požádala, aby je na čas umístili do dětského domova. A přesně tak se stalo – přijeli a děti odvezli,“ popisuje tehdejší události.

Jestli si ale myslíte, že se díky tomu začala léčit nebo držet od drog dál, musíme vás zklamat – bylo to přesně naopak. „Najednou mě už nic nedrželo, nemusela jsem se o nikoho starat a spadla jsem do toho naplno. Už jsem pervitin nebrala jen nosem, ale nitrožilně. Byla to šílená doba, která trvala rok a půl.“

Dva a půl roku od chvíle, kdy si vzala drogy poprvé, nastal další rozhodující okamžik. Tentokrát už nasměroval Vlaďku na správnou cestu. „Přítel šel do vězení a já se najednou rozhodla. Všechno nádobíčko a všechny drogy, co jsem měla u sebe, jsem hodila do kanálu a rozhodla se přestat. V tu chvíli moje drogová éra skončila.“ Je jednoduché tuhle větu říct, ale velmi těžké to dodržet.

Vlaďka je jedním z mála drogově závislých, kteří se zcela obešli bez pomoci lékařů, psychiatrů a dalších odborníků. Dokázala to opravdu jen díky své vůli a rozhodnutí. Nebylo to snadné, měla abstinenční příznaky, musela sama se sebou hodně bojovat, ale zvládla to tak, že i odborníci žasnou.

Návrat Vlaďky do normálního života byl obtížný. Nejen proto, že musela najít práci a postavit se na vlastní nohy, ale hlavně proto, že musela najít znovu cestu ke svým dětem. „Ten nejstarší byl v ústavu do osmnácti a skoro rok se mnou nemluvil. Nemohl mi odpustit, protože to na něj dopadalo nejvíc – musel se starat o mladší sourozence a viděl, jak je to ničí. Cestu jsme si k sobě našli až ve chvíli, kdy s přítelkyní čekal dítě a přišli mi to říct. Teď se starám o vnoučka, láskou a péčí o něj se snažím splácet to, co ode mne nedostal jeho táta. A i díky tomu malému vím, že už se k drogám nikdy nevrátím!“

Její dcera, které je nyní 16 let, jde bohužel v jejích stopách. „Je v diagnostickém ústavu, protože měla problémy s chováním a také vyzkoušela drogy – v patnácti letech. Doufám, že se z toho poučí, že to jako zkušenost stačilo,“ věří Vlaďka, která dobře ví, jak snadné je drogám podlehnout.

Vlaďka dohání, co se dá, a snaží se být dobrou mámou alespoň pro nejmladšího syna, kterému je třináct. „Od loňského září žije u mě, vysoudila jsem ho zpátky. Je skvělý – jde mu to ve škole, hraje fotbal,“ popisuje nadšeně Vlaďka a doufá, že to nejhorší už má za sebou. „Moc si přeju, aby postupně všechny moje děti byly v pořádku, spokojené a aby neměly potřebu s drogami experimentovat a opakovat moje chyby. Chtěla bych jim i všem ostatním vzkázat, aby to nezkoušeli. Drogy nejde kontrolovat, nejde je ovládat, ovládnou vás a udělají z vás trosku, které se všichni vyhnou,“ uzavírá své vyprávění Vlaďka.

Příběh Vlaďky je jedním z mnoha pohnutých životních osudů, které přináší projekt Mystory Nadačního fondu Abbigail Williams, jenž se snaží pomoci bojovat se závislostmi a jejich následky. Tato nadace podává pomocnou ruku ženám, které zažívají domácí násilí nebo překonávají závislost. Nabízí jim nejen rady odborníků, ale i konkrétní možnost postavit se znovu na vlastní nohy, najít práci nebo bydlení.

Přečtěte si i hrůzostrašný příběh Karin (53). Bití a výhrůžky snášela léta... pak vzala nůž.