Článek
Do telefonu jste mi bezděky prozradil, že byste dnes ještě rád stihl jakousi přehlídku lodí na Vltavě, kterou si jako kapitán nemůžete nechat ujít. Vy jste opravdu lodní kapitán? Jak se to projevuje?
„Jsem narozený ve znamení Ryb, a i když na to nijak zvlášť nevěřím, v tomhle to vyšlo. Raději než hory, led a sníh mám odjakživa slunce, vzduch – a moře, to hlavně. A pokaždé když jsem byl někde u moře, chodil jsem kolem lodí a latentně se jimi kochal.“
To jste určitě nebyl sám, ale ne každý takový obdivovatel skončí hned na kapitánském můstku.
„Za to může moje žena. Asi to znáte: když jsou dva lidi spolu dlouho, už nevědí, jaké dárky by si dávali k různým výročím. Před dvěma lety vymyslela dárek – voucher na složení kapitánských zkoušek v Chorvatsku. Za dobrodružných podmínek, které se podobaly trochu televizní show VyVolení, jelikož se tam sešla roztodivná směsice lidí, jež spolu musí strávit týden na lodi, a tady to skutečně kulminovalo i rvačkami, jsem zkoušky složil. Do poslední chvíle nebylo ovšem nic jisté, protože z organizátora se vyklubal částečný podvodník a bez kauce za loď, kterou nakonec účastníci museli složit, bych žádný kapitán nebyl.“
V Ordinaci v růžové zahradě 2 se Zlatou AdamovskouFoto: Archiv TV Nova
Nicméně jste. Můžu vám tak i říkat. K čemu je to ale jinak dobré? Máte loď, které byste mohl velet?
„Loď samozřejmě nemám, to se z žádného ohledu nevyplatí, abyste ji dva tři týdny používal, a ona pak po zbytek roku někde nečinně, ale finančně hodně nákladně stála. Drtivá většina lidí si lodě pronajímá a i já jsem si to loni opět v Chorvatsku vyzkoušel. Ne sice plnohodnotně na jachtě – zkoušky mě opravňují řídit jachty do výtlaku 30 000 tun do čtyř mil kolem pobřeží –, ale kamarád tam měl loď, kterou mi svěřil.“
Když už jsem vás nakousl z takhle neprobádaného konce, zkusím ještě jednu vaši méně známou stránku, a to muzikantskou. Je ještě živá?
„Kdepak, bejvávalo! Ale v jistých fázích svého života jsem se muzice skutečně věnoval, především v pubertální rozjitřenosti. Začalo to bigbítem už na devítiletce v Ostravě, pokračovalo to hraním s kytarou a skládáním vlastních písní, folkových protestsongů, mohlo by se dnes říct, a vrcholilo to patrně vystoupením ve vítkovickém klubu Suterén, kde pár dnů přede mnou hrál i Karel Kryl.“
V pozdějších letech jste už tuhle múzu nepokoušel?
„Na dlouho dobu pominula. Ještě trochu žila za studií na DAMU, ale pak přišla různá angažmá, která jí nepřála. Teprve v Ypsilonce, kde je hudba klíčovou součástí dramaturgie, to zase trochu ožilo. Jednak v inscenaci Jiříkovo vidění, pro kterou jsem složil hudbu, a i kolektivní improvizací Tak jako tak, což byl v podstatě koncert přizvaných muzikantů s herci divadla. Tohle velmi úspěšné představení tehdy dokonce natočila i televize. A Honza Jiráň před časem někde vyhrabal zvukový záznam, vyčistil ho a on vyšel na cédéčku. Mám tam pět písniček. Aby mi děti věřily, že jsem se zabýval i tím. Protože od té doby to zase usnulo.“
V seriálu musíte počítat s tím, že nehrajete Shakespeara, ale je to prostě také herecká příležitostFoto: Archiv TV Nova
Kromě puberty jste sám nikdy nevystupoval?
„V zásadě ne. S výjimkou besed, ke kterým mě ještě za totáče přemluvil jeden promotér. Na ty jsem jezdil s kytarou a dvě tři písničky jsem tam vždycky zahrál.“
Vy jste vlastně hudbu k tomu, abyste dobýval ženské, jak to chodí u muzikantů, nepotřeboval. Vy jste je dobýval jako herec. Uvědomujete si, že jste měl v 70. letech našlápnuto stát se generačním idolem?
„To opravdu nedovedu posoudit. Pravda je, že nedávno mě pozval Karel Šíp do své talkshow, a když jsem tam přišel, s hrůzou jsem zjistil, že jsem tam za sexy idol.“
No vidíte!
„Můžu vás ale ujistit, že celá naše tehdejší umělecká galérka tohle neřešila. My jsme proseděli dvacet let U Rarášků, pili tamní příšernou kyselinu sírovou a byli jsme hluboce ponořeni do divadla a umění. Prali jsme se s tím, že to nejde podle našich představ, že jsme třeba nemohli v Činoheráku inscenovat Čechovova Ivanova jen proto, že se na závěr zastřelí, což ředitel Míka z Divadla Na Vinohradech, pod které jsme spadali, nebyl schopný překousnout. Tohle byly naše starosti. Sláva, celebrity, a hlavně vnímání světa takovýma očima sem prosákly až po revoluci. Dnes naopak funguje už sláva jako samostatný obor a nic za ní být nemusí.“
V roli tanečníka – v televizní taneční soutěži StarDance III mu byla partnerkou Laura KlimentováFoto: isifa
Já jsem si vypracoval takovou pěknou tezi, a vy jste mi ji právě zbořil. Ale neodpustím si ji: nebyl váš dávný rozvod způsobený právě tím, že jste nedostatečně odháněl fanynky?
„Moje první manželství bylo studentské. Ještě na škole se nám narodilo dítě. Šli jsme do Hradce Králové, kde jsem dostal byt i slušný plat osmnáct set korun, ze kterého se kupodivu dalo vyžít i s tím, že pět set šest korun padlo měsíčně v hereckém klubu. Já se naplno věnoval divadlu a moje žena, holka každou buňkou z Prahy, se na periférii Hradce starala o dítě. Do toho přišla vojna, sice jen v Žatci a u lapiduchů, ale být jsem tam musel. A zatímco jsem kroutil vojnu, nachomýtla se nějaká situace s nějakým člověkem, už ani přesně nevím, a když jsem se vrátil, bylo najednou všechno jinak.“
Vynahrazoval jste si to tedy aspoň později? Tuhle křivdu…?
„Zase omyl. Tedy aby nevznikl mylný dojem: dámy jsem měl vždycky rád a mám je rád dodnes. Ženy jsou báječné bytosti, v řadě věcí naprosto nenahraditelné… to cituji pana profesora z DAMU Otu Sklenčku s tím, že raději nedodám, co dodával on. Ale ke všemu, o čem už jsem mluvil, jsem nikdy nebyl z rodu hormonků. To jsou muži, kteří mají neustálý tik v oku, a pokud není jednou, lépe dvakrát denně zářez, jsou na huntě. Tohle jsem nikdy neměl, spíš jsem býval oběť než lovec. Samozřejmě oběť, která se ochotně podvolila…“
S manželkou a dcerou byl herec přistižen v Praze na výstavě fotografií mapujících uměleckou dráhu Bolka PolívkyFoto: Isifa
Vzdor takovému nášlapu jste ale někdy před koncem tisíciletí polevil v hraní, snad přímo ustal. Proč?
„Přes dvacet let, prakticky od školy, jsem byl v angažmá různých divadel. Když se pak po revoluci objevily různé lákavé možnosti mimo obor, chtěl jsem je vyzkoušet. Česká lotynka, pár drobností a pak různé produkce, především muzikál na ledě Mrazík, které už zase souvisely s oborem. Nikdy jsem netoužil po fabrice, a už vůbec ne po hospodě, protože to by dopadlo tragicky. K mému rozhodnutí přispěl i pohled na některé kolegy, ze kterých se po desítkách let hraní pětadvacetkrát do měsíce skutečně stali tak trochu staří cirkusoví koně. Tahle obava tam taky figurovala, i když nebyla prvotním motivem.“
Zvládat jedno i druhé se nedalo?
„Chvíli to tak fungovalo, ale naplno nešlo dělat obojí. A tak představení ubývalo, až mi zbylo jen Obsluhoval jsem anglického krále. Plat mi běžel, 2300 korun, jako jsme tehdy měli v Činoherním klubu všichni, ale vůči klukům, kteří hráli dvacetkrát měsíčně, mi to přišlo nefér. A tak jsem z divadla odešel. V televizi a u filmu to bylo trochu jiné. Režiséři mají rádi herce, kteří jsou na herectví závislí. Jakmile vešlo ve známost, že podnikám a nejsem tedy ten případ, postupně přestaly chodit nabídky. I takové valéry naše branže má.“
S hereckými kolegy Lukášem Vaculíkem, Martinou Hudečkovou a Kateřinou HercíkovouFoto: Isifa
Vždycky jste měl štěstí na dobré štace: Činoherní studio, Dílna 24, Ypsilonka, Činoherní klub… To je cílený instinkt, nebo náhoda?
„To bylo a dodnes je vědomé. Bavily mě vždycky spíš malé party. K velkým kamenným divadlům jsem měl odstup. Vždyť jsem hostoval i v Národním divadle, hrál jsem v Idiotovi, ale hned zpočátku jsem měl konflikt s ředitelem Švorcem. ,Pane Kratina, ještě pijete?´ to byla první otázka, kterou na mě zakuňkal, když mě poprvé viděl. Takhle debilně oni uvažovali. ,Jo, co máte?´ odpověděl jsem mu tehdy. A znovu jsem si ověřil, že s velkými divadly, která šéfovaly tyhle nomenklaturní kádry – o Míkovi už jsem se zmiňoval –, nechci nic mít.“
Dnes už jste ale zase víceméně v plném nasazení, byť už ne ve stálém angažmá. Byl návrat těžký?
„Do divadla, kde jsem něco jako stálý host, jsem se vrátil vlastně na rodnou hroudu. U filmu a televize to bylo zase o něco komplikovanější. Tam jsem se musel připomínat, že už jsem zase k dispozici.“
Návrat do plných světel ramp jste stvrdil nástupem do sice jen jednoho, ale zato snad opravdu nekonečného seriálu, do Ordinace v růžové zahradě. Jste tam ještě? A jste-li, jak se tam cítíte?
„Ano, jsem tam, i když teď zrovna snad pošlou moji postavu na tři měsíce kamsi do Španělska. A jak se tam cítím? Je to řemeslo, je to součást mé práce a vedle toho je to i finančně efektivní. Vnitřně s tím nemám problém jako někteří kolegové, kterých ale ubývá, jak postupně dostávají seriálové nabídky. V tomhle směru nejsem fundamentální. V téhle souvislosti je důležitá jediná věc: aby člověk dokázal rozlišovat a nepřikládal něčemu větší váhu, než si to zaslouží, a naopak. To jsem se za ty roky naučil. Vím, že v seriálu nelze hrát Shakespeara – a naopak.“
