Vladimír (40): Náš syn má zákonného a nezákonného tátu!

Dva tátové a jeden syn. Netradiční rodina, která má většinou ale ty samé starosti a radosti, které znají všichni rodiče malých dětí. S jedním z tátů – s Vladimírem – jsme si povídali o jejich vztahu, cestě k získání syna i tom, jaké to je vybočovat.

Nejprve bychom vás měli přestavit...

Jmenuji se Vladimír, bude mi 41 a můj manžel Andrej je o šest let mladší. Jsme spolu osm let a potkali jsme se na online seznamce. Začali jsme si psát, ale viděli jsme se až za pár měsíců. Už zanedlouho jsme se sestěhovali do třiceti metrů čtverečních – i s mým psem, ridgebackem Lízou, kterou si Andrej také osvojil.

Kdy jste začali mluvit o dětech?

Poprvé ještě než jsme se viděli, ale bylo to velmi nezávazné, nenapadlo nás, že by to bylo vůbec možné. Víte, jako homosexuál jsem měl omezená životní očekávání – vlastně jsem si přál jen to, abych našel člověka, se kterým budu šťastný a budeme spolu žít na hromádce. V době, kdy jsem dospíval, byla mizivá šance, že bych mohl vést rovnocenný život jako ostatní, tedy třeba vychovávat děti...

Jak moc se situace změnila?

Je přívětivější doba – i v médiích se začalo objevovat víc homosexuálních párů, které vychovávají děti. Tak jsme o tom začali uvažovat – byli jsme i zralejší, materiálně zabezpečení a měli jsme podporu rodiny a přátel.

Jak se hledá dítě?

Začali jsme na internetu, navštěvovali neziskovky, kontaktovali agentury a státní organizace, i v zahraničí, a hledali veškeré možnosti. Nakonec jsme se rozhodli pro osvojení v ČR. Všechno ostatní bylo časově a finančně nákladné a my jsme chtěli tyto prostředky investovat spíše do budoucnosti dítěte.

Osvojit si dítě je administrativně i časově náročné. Našel se i někdo, kdo vás odrazoval nebo varoval?

Ani ne. Možná panovaly jisté obavy do chvíle, než jsme si ujasnili své priority s pomocí podpory odborníků. Racionálně jsme si uvědomovali, že nejsme v takovém postavení, abychom si nějak vybírali.

Přemýšleli jste i o tom, jak budete výjimečnost rodiny se dvěma táty vysvětlovat dítěti, a jak to bude brát okolí?

Samozřejmě, že jsme to zvažovali. Buďme upřímní, předsudky tu budou vždy a musíme s tím počítat. Mohou nastat potíže v kolektivu – děti umí být kruté a záminku si najdou, ať je to piha na tváři, barva vlasů nebo dva tatínkové. Tomu zabránit nejde, ale řekli jsme si, že když vychováme silného, sebevědomého člověka se srdcem na pravém místě, tak dokáže čelit jakýmkoliv nástrahám života.

Občas bývá problém na úřadech, které mají své škatulky a kolonky. Jaká je vaše zkušenost?

Podání žádosti proběhlo bez potíží a paní úřednice byla milá a nápomocná. Hledala pro nás všemožná řešení a nabízela i to, zda nechceme být spíš pěstouny, to bychom měli jako gay pár větší šanci. Patříme totiž do druhé skupiny žadatelů. V první skupině jsou manželé a ve druhé ostatní, tedy kromě nás třeba jednotlivci. Nemělo smysl s tím jakkoli bojovat, jsme za ta léta bohužel zvyklí být občany druhé kategorie…

V tomto procesu musíte dovolil cizím lidem šťourat se vám v soukromí. Jak jste to snášeli?

Přípravný kurz opravdu odhaloval naše soukromí před cizími lidmi, a navíc heterosexuály. Pomohlo to ale upevnit náš vztah a více vyzrát. Ocenili jsme možnost nahlédnout prostřednictvím kurzu do dětské duše, která toho za svůj život už dost prožila a může si nést i nějaká traumata. Právě díky úžasným lektorkám jsme si ujasnili své představy o našem potomkovi a odhodlání přijmout dítě jakéhokoliv etnika a věku do jednoho roku.

Museli jste na osvojení čekat dlouho?

Do registru žadatelů jsme byli zařazeni na konci léta 2018. Věděli jsme, že může trvat i roky, než se dítěte dočkáme, ale já měl tušení, že to bude rychlé. No a za necelé dva měsíce nám volali, že se můžeme jet seznámit s půlročním, zdravým a veselým chlapečkem jménem Niki.

Víte, co rozhodlo, že to byl právě on?

Myslíme si, že důvodem mohlo být i to, že je velmi podobný Andrejovi. Ale to není důležité, jsme šťastní. Je naším synem od chvíle prvního setkání. Pěstounka mu říkala Niki a my jsme to chtěli zachovat, tak od nás dostal jméno Nikolaj po dědečkovi Andreje. A jsme rádi, že pěstounka, tahle úžasná žena, zůstala v naší rodině také. Říkáme jí babička a pravidelně se vídáme.

Jaké byly vaše rodičovské začátky?

Náročné jako pro každého novorodiče, s tím, že na přípravu jsme měli pouze týden. Nikiho milujeme jako by vzešel z nás. Stal se naší součástí a součástí naší rodiny a komunity a nikdy nikdo nepochyboval, že by to mělo být jinak. Jsme za tuto důvěru a podporu velmi vděční.

Neodpustím si obligátní otázku – jak vám Niki říká?

Přemýšleli jsme o tom a nakonec jsme se rozhodli na základě našeho rodného jazyka. Já jsem tedy táta a Andrej je pápa, tedy rusky táta. Příjmení máme společné, protože právě kvůli tomu, abychom jej společné měli, jsme se před závěrečným usnesením soudu o osvojení rozhodli uzavřít registrované partnerství.

Homosexuálové a mají dítě – to je spojení, u kterého se někteří křesťané křižují. Asi by se divili, že Niki byl nedávno pokřtěn.

Andrej je věřící pravoslavný katolík a já jsem pokřtěn u římskokatolické církve. Měli jsme štěstí, že nás naši přátelé seznámili s úžasným knězem Vojtěchem. I díky němu si znovu hledám svůj vztah k víře, který byl notně pošramocený vztahem církve římskokatolické k homosexuálům. Kněz Vojtěch připravil pro Nikiho překrásný obřad, kterého se účastnila celá široká rodina, a my přivedli naše dítě k Bohu jako rodiče. I když jsme netradiční rodina, syna chceme vychovávat v tradičním prostředí i zvyklostech, a k těm podle nás víra patří.

Několikrát zaznělo slovo netradiční. Připadáte si tak?

Jsme netradiční či neobvyklá rodina, ale takových je mnoho. Například máma samoživitelka, která žije u rodičů, táta po rozvodu s dětmi, a další. Slýchám, že dítě potřebuje ženský a mužský vzor, a věřím, že Niki si ten svůj vzor najde sám. Na jeho výchově se podílejí přeci i babičky, tetičky, dědové a strejdové, takže má pestrý výběr vzorů.

S Nikim jste zůstal doma vy — proč padlo tohle rozhodnutí?

Od chvíle, kdy byl Niki s námi, jsme se v péči o něj střídali. Asi za dva měsíce se na mne Niki upnul, takže jsem s ním zůstal doma já.

Říkáte, že rodina i okolí vás přijímají a podporují. Je něco, co vás jako dva táty trápí?

To ano – například, že naši rodinu stát neuznává, že nedává ani našemu synovi stejné jistoty, jako mají děti v běžných rodinách. Nemůžeme být manželi, nemůžeme být ani oba osvojiteli, přestože jsme celý proces osvojení absolvovali společně. Z hlediska práva je jeden z nás pořád pro dítě cizím člověkem. Jeden z nás je zákonný táta a druhý nezákonný – a kdybychom o toho zákonného přišli, tak budeme bez zajištění – i přes to, že platíme daně jako ostatní, a že jsme registrovaní. Netýká se nás ani vdovský a sirotčí důchod. Problémy jsou v dědickém řízení. Zemře-li zákonný rodič, nemůže druhý rodič spoléhat na to, že mu soud svěří dítě! A to nemluvíme o právu nezákonného rodiče na zdravotní informace dítěte, na obyčejné právo ho vyzvednou ze školky a podobně. Neustálé shánění plných mocí, zvláštních pojistek a podobně, stojí spoustu času a peněz, které by bylo smysluplnější věnovat synovi.

Osud píše různé příběhy. Tahle holčička nemá mozek, přitom už oslavila šesté narozeniny. Jak je to možné?