Článek
„Odmalička vidím barevně písmena, číslovky, křestní jména a dny v týdnu. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že to tak mají všichni. Lidé se ale tvářili divně, když jsem jim třeba řekla, že mají pěkně zelené jméno,“ vypráví o své zvláštnosti třicetiletá synestetička Patricie.
O tom, že něco takového existuje, se ví už přes sto let. Vědci ale synestetiky dlouho nebrali vážně. Mysleli si, že se prostě dělají zajímaví nebo mají moc bujnou fantazii; v lepším případě se domnívali, že se jedná o zasuté vzpomínky z dětství (měl ve slabikáři tohle písmeno napsané červeně, tak si ho tak pamatuje).
Středa je otevřené okno
Dnes už nikdo nepochybuje, že synestézie opravdu existuje. Jednotlivé způsoby smyslového vnímání (zrak, sluch, chuť...), které většina lidí přesně odlišuje, mají synestetici zvláštním způsobem propojené. Barevné vnímání číslic nebo písmen je nejčastější, jsou ale i podivnější spojení: někteří lidé třeba při vyslovení určitého slova nebo poslechu skladby cítí v ústech konkrétní chuť. Výjimkou nejsou ani hmatové nebo prostorové představy.
Nemoc zvaná synestézie postihuje ženy šestkrát častěji než mužeFoto: thinkstock
Když psychiatr Radkin Honzák uveřejnil výzvu, aby mu lidé psali o svých neobvyklých smyslových zážitcích, ozvala se mu řada synestetiků, kteří teprve díky němu s úlevou zjistili, že nejsou „cvoci“. A popravdě, není divu, že váhali se se svými někdy dost kuriózními představami komukoli svěřit. „Dny v týdnu pro mě byly spojeny s různými předměty. Pondělí – modrý batoh s černými popruhy, středa bylo otevřené okno, čtvrtek byly schody se zeleným zábradlím, sobota byl kakaový perník,“ napsala například jedna čtenářka.
Nejsem blázen!
Synestézii pravděpodobně způsobují drobné odchylky ve fungování mozkových center, která zpracovávají smyslové podněty. Je vrozená a často dědičná, u některých lidí se ale v dospělosti ztratí nebo zmírní. Existují i případy, kdy schopnost zmizela po úrazu hlavy. Odborníci odhadují, že ji mají přibližně čtyři lidé z tisíce, u žen je šestkrát častější. Nejde o duševní chorobu a nepředstavuje pro své nositele žádné nebezpečí – snad kromě pochyb o vlastním psychickém zdraví u těch, kteří nevědí, o co jde.
U většiny lidí synestézie příliš neovlivňuje běžný život. Někteří se ji naučili využívat pro snadnější zapamatování některých údajů, například letopočtů. Funguje to podobně, jako když si žáček důležitá fakta v sešitě píše nebo podtrhuje barevně. Může ale i překážet. Jak napsal jeden čtenář doktoru Honzákovi: „Dost mi to komplikuje pamatovat si telefonní čísla, protože si číslo pamatuji jako skvrnu zcela určité barvy. Občas ale klidně zaměním pořadí čísel, protože to na barvu skvrny nemá vliv.“
Umělci umí vykreslit svět do nádherných barev, může za to ale vždy jen jejich kreativita?Foto: thinkstock
Výhoda pro umělce
Skutečným darem tak zůstává synestézie především pro umělce. Propojení smyslů obohacuje jejich přirozenou představivost a umocňuje kreativitu. Mezi slavné synestetiky patřili například malíři Vincent van Gogh a Vasilij Kandinskij nebo skladatelé Ferenc Liszt a Ludwig van Beethoven. Asi vůbec nejznámějším je ale francouský básník Arthur Rimbaud, jehož báseň Samohlásky se považuje za jakýsi synestetický manifest: „A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň hlásek, já jednou vypovím váš různý vznik a druh...“
Psychiatr Radkin Honzák se několikrát nechal slyšet, že synestetikům závidí. A co vy, líbilo by se vám prožívat něco takového?
