Článek
Prostě všichni ti, co se nejdřív někomu narodili, s někým prožili život, někoho milovali, s někým soupeřili a někomu nakonec umřeli. Na věnce, které pokládáme na hroby, píšeme „vzpomínáme". Ta intenzivní vzpomínka na toho, kdo nám chybí, je hlavní síla Dušiček.
Všichni si na Dušičky pouštíme v hlavě film, ve kterém ten, kdo už není, opět ožije. Vzpomínáme na babičku, jak si dávala tajně do čaje rum, na otce, jak nás v pubertě vytáčel svými zákazy, na kamaráda, kterého nám už nikdo nenahradil...
Co nám žádná smrt nemůže vzít, je cit, který jsme s druhým prožívali. Dušičky je den, kdy ožívá láska, kterou „ani smrt nerozdělila". My vzpomínáme na mrtvé a mrtví, pokud mají vzpomínky, vzpomínají na nás. V ten den se opravdu oba světy zase na chvilku v dobrém spojí.
Jsou národy, které svátek zemřelých slaví tak, že si přinesou na hrob jídlo, pití i třeba magnetofon a společně prožijí hezké odpoledne. Je to smutné a je to i krásné.
Ten den se všichni zamyslíme – trochu v přirozeném strachu – i sami nad sebou. Za života chceme všichni něco jiného, než má ten druhý. Odlišovat se lepším bytem, hezčím kabátem, bohatším zetěm, vnoučetem, co umí anglicky. Smrt veškeré závody zastaví.
Musíme přiznat smrtelnost našich problémů, našich radostí i úspěchů. I ten, který všechno zvládá a umí, si své pracovní úspěchy s sebou nevezme. Tam v tom „nebytí" zřejmě nic neplatí a nikdo už nic nechce.
Říkáte, že je to pesimistické? Ne, je to přírodní zákon, o kterém jen všichni neradi mluvíme a na Dušičky se leckdo této „návštěvě" raději vyhne.
Jestli nadáváte na svůj život, zajděte pozdravit své blízké na hřbitov. Váš sebehorší život by tam s vámi vyměnil každý.
Vzpomínejme a žijme radostně a naplno, protože nikdo neví, co bude tam.
