Článek
Pojďme se nad tím společně zamyslet. V Itálii a Francii můžou děti v podstatě cokoli a nikoho ani nenapadne je bít. Klidně nosí do čtyř let plíny a dudlíky do šesti. Obědvají, na co mají právě chuť, a nikdo je nenutí dojídat. S rodiči diskutují a dospělí jim většinou vyhoví a ustoupí. Vyrostou z nich klidní a usměvaví občané.
V Rusku, Německu a Česku se vychovává k poslušnosti. Neposlechneš? Dostaneš! I v těchto zemích děti vyrostou. A výchovný model s fyzickými tresty uplatňují na své potomky. (I když… V Německu už fyzické tresty zakázali. Za facku hrozí vězení.)
V přírodě je výchova s pomocí fyzických trestů běžná. Když štěně otravuje fenu, kousne ho matka jemně do ucha. Když opičátko zlobí matku, dostane tlapou. Občas některé zvířecí matky mláďata sežerou. Někdy proto, že se cítí ohrožené, jindy proto, že jsou divné – nenormální. Naštěstí i nenormálních lidských rodičů, které své děti týrají a mučí, je také menšina. Vynechejme tuto smutnou skupinu a podívejme se do běžných českých rodin.
Škoda facky, která padne vedle – je běžné české rčení. Opravdu si děti zaslouží fyzické tresty? Nebo jsou obětí špatných nervů rodičů?
Modelová situace: Rodič má den blbec – v práci ho naštvou, v obchodě okradou, sousedka popíchne. Unavený dorazí domů. A potomek nechá rozkopnuté boty v předsíni, bundu na zemi, nevynesený koš, zapře poznámku a pětku v žákovský, a ještě odsekne. Rodič vypění a natáhne potomkovi facku.
Nebyla ta facka výsledkem celého dne? Nedostal ji potomek za všechny dospělé, kteří rodiče od rána naštvali? Myslím, že fyzický trest je jen okamžitým ventilem rodičovského vzteku.
Každý normální rodič se za pár minut po vychladnutí cítí trapně. Ano, je to trapné, když si starší a silnější dovolí na mladšího a slabšího. Jsem pro zákaz facek a fyzických trestů. I mně – rozčilené matce – by zbrzdilo ruku vědomí, že se to nesmí.
Když jsem byla mladá a ve 12 letech na mě prasklo, že od 7 let kouřím, otec mě nezbil. Sednul si na stoličku do chodby a plakal. Bylo to strašné. Vidět svého otce, kterému jsem způsobila takový žal, mě poznamenalo nadlouho. Seděl a opakoval: „Jsem zdrcen, zklamala jsi moji důvěru.“ Možná tehdy to zásadní zklamání trošku hrál a možná trošku doopravdy plakal. Nevím. Co vím, je, že bych tehdy radši dostala pár facek.
On ten psychický trest taky umí pěkně zdeptat. Že bych tedy byla pro facky? Někdy je to rychlejší. Když uši neposlouchají, MUSÍ se to vysvětlit jinak. Morseovkou. Poslat tečku – poslat výchovnou informaci jedním úderem na zadek.
Musí? Nemusí.
Ne. Jsem proti fackám, bití, fyzickým trestům. Buďme jako Francouzi a Italové. Když přestaneme své děti ponižovat ranami od nás větších a silnějších, třeba se za dvě generace budou dospělí Češi taky usmívat.
Co myslíte?
