Článek
Čím jste chtěli být, když jste byli malí? Oblíbené povolání chlapců je popelář. Proč? To my ženy asi nikdy nepochopíme. Protože popeláři mají velké auto, které trochu zapáchá? Protože na tom autě visí drsní, silní muži, kteří popadnou popelnici a jedním zkušeným hmatem ji obrátí tam a zase zpět?
Záliba v odpadcích se u některých mužů projevuje i v dospívání. Vejděte do pokoje puberťáka, a najdete haldy odpadků kolem klávesnice, na posteli i pod postelí...
Některým mužům tato záliba vydrží až do dospělosti. Tahají si haraburdí do garáže, a když procházejí kolem skládky, musí se ovládat, aby tam nezašli objevit nějaký poklad. Naopak muži, kteří jsou puntičkáři, být popeláři nikdy v dětství nechtěli. Ti toužili po kariéře ve službách policie. Chtěli zavírat zločince, udělovat pokuty... prostě vracet světu řád.
A holčičky?
Ty se chtějí, „až budou velké", stát kadeřnicemi, prodavačkami, cukrářkami... Většině z nich se to více méně vyplní. Úprava jejich vzhledu vlastními silami, hodiny strávené po nákupech a celoroční pečení pro rodinu je nemine.
Těm, co chtějí být princeznami, se sen také může vyplnit. Stačí se dobře vdát, potlačit svoji emancipovanost a potřebu mít poslední slovo, a manžel je bude nosit na rukou.
Holčičky, které v dětství chtějí být učitelkami, čeká celý život péče o druhé. Podvědomě totiž touží napravovat svět. Ať pak v dospělosti dělají cokoli, jejich pedagogické touhy se v jejich práci projeví...
Můj manžel chtěl být v dětství taxikářem. Když jsem se to nedávno dozvěděla, konečně jsem se přestala rozčilovat. Vlastně za to nemůže, že neustále skáče kolem auta a škrábanec na kapotě ho rozhodí víc než děravá střecha na domě.
Já chtěla být tanečnice. I mně se dětská volba povolání vyplnila. Tančím a poskakuju kolem své rodiny.
Aniž si to uvědomujeme, naše dětské touhy nás podvědomě provázejí celý život. Čím jste chtěli být vy? Splnilo se vám to?
