Článek
Pafík byl dobrodruh, tulák a psí d'Artagnan. Rasa Tibetský španěl. Malý chlupatý psík, který vypadal jako několik zvířat dohromady. Trochu opice, trochu lev a navrch pár buněk z ještěrky. Můj manžel říkal, že když vznikal Pafík, musel být na Noemově arše šílený mejdan. Pravda je, že tuto rasu v Tibetu vykřížili mniši, aby za ně točili modlitbičkami v dřevěných rourkách. Velmi zvláštní a chytrá rasa.
Pafík byl i trochu David Copperfield. Uměl zmizet ze zamčeného domu, oplocené zahrady i se vyvlíknout z nejpevnějšího vodítka. Na krku nosil cedulku s mým telefonním číslem. Několikrát za den mi někdo volal: Ztratil se vám pejsek! Nezaběhl, neztratil – jen byl tulák a dobrodruh. Chodil po okolních barech, čtyřky hospody rád neměl, byl floutek a nóbl host.
Když měl chuť na čerstvé lehce pálivé kostičky, zajel si autobusem z konečné na konečnou do KFC. Zcela sám. Nechápu, jak poznal správné číslo autobusu a jak si řekl o kostičky.
Párkrát ho městská policie odchytla a zavezla do útulku. Pohovořil s ostatními pejsky, přespal a já ráno zaplatila 1500 za nejdražší psí hotel. Časem se stal tak známým výtržníkem, že ho policisté vozili rovnou k nám před dům. Jakmile ho vypustili z auta, všem se vysmál a zmizel za rohem.
Na to, že měl výšku 25 centimetrů, byl i pěkně ostrý. Pár policistů pokousal, když se ho snažili dostat z paneláku, kde hárala fena. Nenáviděl Ukrajince a ožraly. Malými ostrými zoubky děroval kalhoty i nohy. Několikrát byl od nich za své útoky zkopán, a tak časem přišel o oko. Nijak mu to nevadilo a toulal se dál.
Byl i známý Don Juan. Jednou opět zazvonil telefon. Rozčilený mužský hlas začal křičet: „Ten potrat si zaplatíte!“ „Ježišikriste, který z mých pubertálních synů je viník?“ zděsila jsem se. „Ten váš vořech vtrhnul k nám do obýváku a znásilnil mi papírovou bišonku!“ „Pane!" Odvětila jsem: „Ten vořech je tibetský španěl! A asi budete pěknej srab, když vás ve dveřích vašeho bytu přepere mrňavý pes!“
Pafík byl k ostatním psům přátelský, když to nebylo nutné, nepral se. Nějak to nepovažoval za důstojné, stejně tak, jako nikdy nežral ze země. Když jsem mu hodila v kuchyni odřezek, podíval se na mě, jako že se snad neumím chovat a nevím, že žrádlo patří do misky! Nikdy nežebral, měl svou důstojnost a jen se na mě upřeně díval. To myslíš paničko vážně?
Stejný pohled vrhnul, když jsem chtěla něco jinak než on: „Ty mě vážně nesvezeš autem na chatu? Nedáš mi to nejlepší z kuřete? Vyháníš mě z křesla?“ Vždy jsem mu ustoupila. Byl to náš Paf man.
Máme ještě jednoho psa, dvouletého retrívra, se kterým se chodí pravidelně na procházky. Ty Pafík odmítal. Byl „samovenčák“. Když měl dobrou náladu, na kousek procházky se k nám přidal. Pokud došlo ke střetu s cizím psem, vždy mladšího obrovského retrívra chránil. Jednou při procházce retrívra napadl vlčák. Pafík jako kocour v botách vyskočil obrovskému vlčákovi na záda, vycenil zuby, drápy zaťal do hlavy a pokousal mu uši. Vyhrál a ani se po poraženém vlčákovi neotočil a běžel dál. Psí d'Artagnan počítá pouze s vítězstvím. Až jednou…
Pafík miloval adrenalinové sporty. Probíhal pod koly jedoucích autobusů. Až dnes ráno mu to nevyšlo. Bohužel.
Ptáte se, proč jsme ho proboha víc nezavírali a víc nechránili? Nešlo to. Pelíšek a zamčené dveře nenáviděl. Vyl a štěkal, dokud se nedostal ven. Povahu d'Artagnana nezkrotíte. Pět let žil na plné pecky.
Ahoj do psího nebe!
