Věra (58): Zabila jsem svého syna

Zlomek vteřiny, jedno zaváhání, přehlédnutí… Bohužel při něm Věra (58) seděla za volantem a vjížděla na hlavní silnici u domu, ze kterého právě odjela po hádce s manželem. Byla sobota dopoledne. Den, kdy zabila své dítě. Se svým příběhem se nám paní Věra svěřila nyní, po víc jak 30 letech od události - pro ni je to stále živé stále. Z pochopitelných důvodů si nepřála zveřejnit celé jméno ani fotografii.

Dodnes cítím ta připálená vajíčka... Bylo mi 26 a byla jsem skoro čtyři roky vdaná za kluka, se kterým jsme spolu chodili od střední, a tři roky jsem byla mámou krásného syna, který byl čím dál víc jako táta – i s prvními náznaky jeho výbušnosti, kterou uměl ve vteřině vystřídat odzbrojujícím úsměvem s dolíčky ve tvářích.

Na ten úsměv jsem u manžela čekala i ten den. Pohádali jsme se přece jen kvůli trochu připáleným míchaným vajíčkům! Protože jsem další neměla, napadlo mě dojet rychle do obchodu a připravit mu nová dřív, než ho pustí naštvání.

Nevzpomínám si, proč jsem s sebou vzala do auta i syna. Snad, že se šel muž uklidnit cigaretou na balkón a mně se nechtělo za ním jít, aby malého ohlídal. Kéž bych se nezakecala se sousedkou a nespálila ta vajíčka, kéž bychom se nepohádali.

Byla sobota, slabý provoz. Z příjezdové cesty už jsem vyjížděla snad stokrát a vždycky jsem se pečlivé rozhlédla. Jsem přesvědčená, že jsem se i tentokrát podívala, než jsem vyjela… ale v tu samou vteřinu už jsem vedle sebe měla obrovský nárazník modrého náklaďáku.

Když jsem se vzbudila, svítilo mi do očí světlo, všude bylo bílo a v hlavě mi řval vodopád, přes který jsem neslyšela ani vlastní myšlenky. Vůbec jsem nechápala, kde jsem. Pociťovala jsem směs bolesti, zmatku a strachu. V hlavě jako by mi vybuchoval jeden granát za druhým. Když začal pracovat mozek, narazil do mne náklaďák znovu – když mi to došlo.

Nejde popsat, co se mi dělo v srdci a hlavě, když mi opatrně vysvětlovali, proč za mnou nepřišel manžel a kde je můj syn. Z auta nezbylo skoro nic. Syn neměl šanci přežít a já bojovala o život šest dní. Zlobila jsem se, že mě nenechali taky umřít, toužila jsem vyměnit svůj život za jeho!

Od chvíle, kdy mi to řekli, jsem byla jako ve snu. Nezajímalo mě, že možná přijdu o nohu, že mám vážná vnitřní zranění. Bylo mi to jedno, chtěla jsem umřít, zaplatit za to, co jsem udělala.

Budila jsem se v noci zoufalstvím, že si nevzpomínám, co měl syn na sobě, jaké botičky jsem mu oblékla, nutila jsem lékaře, aby mi řekli, jestli ho to bolelo… Měla jsem hrůzu z toho, jak vysvětlím manželovi, že jsem nám zabila syna, ale současně jsem ho chtěla vidět, mluvit s ním. Postupně mi docházelo, že nepřijde.

Pobyt v nemocnici, který trval jedenáct týdnů, si nepamatuji, byla jsem jako ve snu. Manžel nepřišel, byla za mnou párkrát moje máma, která pořád brečela. A jednou sousedka, která nevěděla, co říct. Pravidelně za mnou chodila jen psycholožka, aby mi prý pomohla se vyrovnat s tím, co se stalo.

Realita na mě nejvíc dopadla ve chvíli, když jsem se vrátila do našeho bytu. Čekala tam máma s bráchou a vysvětlili mi, že se manžel odstěhoval, podal žádost o rozvod, a že malý měl pohřeb, na kterém mě nikdo nechtěl. Zkolabovala jsem při pohledu na zavřené dveře dětského pokojíčku, když jsem na bílém rámu dveří rozeznala čárky, které ukazovaly, jak nám náš malý roste. Jak rostl, než jsem ho zabila.

Skončila jsem na další skoro tři měsíce na psychiatrii. Doktoři se snažili, ale já neustále myslela na to, že bych skokem pod vlak nebo hrstí prášků mohla vypnout ten film, co mi běžel v hlavě. V něm jsem pořád hledala svého syna na parkovišti plném rozbitých aut…

Jako viník dopravní nehody jsem musela na policii a měla soud. Bohužel jsem ve spisu zahlédla fotky z nehody a vybavilo se mi žluté tričko, které měl malý na sobě – měla jsem pocit, že ho vidím v tom zmačkaném plechu, můj hrůzný sen dostal další detaily a já spolykala prášky. Následovala zase psychiatrie.

Když jsem vyšla ven, probíhalo rozvodové řízení, při kterém jsme se s manželem vůbec nepotkali. S mužem zmizely i všechny naše společné fotky se synem, jeho hračky a věci. Odstěhovali mne do malého bytu v domě, kde bydlel můj bratr, abych byla pod dohledem. Dnes už si vůbec nevybavím, jak to tam vypadalo, nic z doby, kdy jsem tam žila.

U soudu jsem dostala podmínečný trest a učila se žít, i když jsem vlastně vůbec nevěděla proč. Nedokázala jsem se s nikým bavit, měla jsem pocit, že mě musí všichni nenávidět. Několikrát jsem skončila na mostě nad tratí s myšlenkou, že by nebylo špatné skočit. Trvalo to přes dva roky.

Po dvou letech, třech měsících a 12 dnech od nehody jsem se potkala s bývalou spolužačkou, která se vdala na druhý konec republiky a byla v našem městě na návštěvě u rodičů. Byla vlastně první, s kým jsem se dokázala souvisle bavit. Nevím proč, ale to setkání bylo zlomové.

Po pár telefonátech a dopisech jsem za ní odjela nejdřív na víkend a postupně si tam zařídila „novou identitu“. Kromě ní nikdo nevěděl, co jsem udělala.

Byla a jsem předčasně šedivá a zestárlá paní, co bydlí sama, nejí vajíčka, s nikým moc nemluví a pracuje v domově důchodců. Nevědí, že jsem zabila své dítě, zničila život svého muže, udělala ostudu celé rodině…

Žiju, protože jsem se nedokázala zabít. Žiju, ale nikdy jsem si to neodpustila a nikdy, opravdu nikdy na to nezapomenu.

Se životem mámy i celé rodiny umí zamávat i těžká nemoc dítěte. Příběh Marečka (8): Narodil se s nevyléčitelnou nemocí.