Vepřové za plentou, přednost ve frontě a 10 hodin v práci. Příběh Češky, která 20 let žije v Dubaji

Musím se přiznat, že před setkáním se ženou, která se prosadila v drsné konkurenci mezinárodního cestovního ruchu, jsem se trochu obávala tvrdé profesionálky, která si na rozhovor asi jen stěží najde čas. Čekalo mě ale příjemné překvapení – ačkoli je Kateřina Dixon marketingovou a PR ředitelkou jednoho z nejúspěšnějších dubajských hotelů (Fairmont The Palm), uvítala mě milým úsměvem a osobním vyprávěním, které připomíná americký sen. Jen se nestal za velkou louží, ale ve Spojených arabských emirátech.

V Dubaji žijete už skoro dvacet let. Jak jste se sem dostala?

Vlastně úplnou náhodou. Ještě na vysoké škole jsem vezla svého tehdejšího kolegu na pohovor, a když jsem na něj čekala, dala jsem se na chodbě do řeči s personálním ředitelem jednoho luxusního dubajského hotelu. Druhý den mi nabídl práci. Původně jsem o ní nechtěla ani uvažovat, ale v práci mě přesvědčili, že to je nabídka, která se neodmítá. Nakonec jsem ji přijala s plánem, že se do roka a do dne vrátím do Prahy… To se ale nikdy nestalo.

Neměli o vás doma strach, když jste se sama vydala do arabského světa?

Je pravda, že maminka se bála hrozně. Takže jsem si kvůli ní udělala dva pasy (pas vám totiž při příjezdu seberou a vydají až při odjezdu), abych se mohla kdykoli vrátit, a podepsala jsem smlouvu jen na dobu určitou.

Jaký náš zvyk připadá místním nejpodivnější?

České tradice miluji a poctivě je tu šířím. Nad pletením pomlázek, šleháním holek a malováním vajíček se leckdo pozastaví, ale jestli tu něco lidem připadá opravdu bizarní, pak je to kapr ve vaně před Vánoci. Každého zajímá, jak se potom člověk s kaprem sprchuje…

A co místní zvyky, musíte třeba chodit zahalená?

Zahalená rozhodně nechodím. (Kateřina se směje a poukazuje na své šaty bez rukávů.) Dubaj je velmi tolerantní emirát. Jediné místo, kde jsem se za posledních 18 let musela zahalit, byla mešita. A tam je to z úcty k věřícím ženám a posvátnosti místa. A také vás tam samozřejmě ani jinak nepustí.

Učíte se arabsky?

Ne. Tedy kromě několika zdvořilostních frází. Není to totiž potřeba – díky tomu, že Emiráťanů žije v Dubaji jen dvacet procent, se všude bez problémů domluvíte anglicky. A s manželem tak doma také mluvíme.

Váš manžel je Brit. Jak jste se seznámili?

Seznámili jsme se v restauraci hotelu InterContinental, kde jsem v roce 2002 v Dubaji pracovala. Můj manžel Oliver tam měl pracovní schůzku a já jsem měla podobnou schůzku hned u stolu vedle nich. Pak už bylo otázkou jen několika málo měsíců, než jsme se i přes vysoké pracovní vytížení dali dohromady.

Máte spolu dvě děti, učíte je česky?

Ano. Chci, aby moje holčičky – desetiletá Sophie a sedmiletá Annabelle – uměly i můj rodný jazyk. Máme proto českou chůvu, která s nimi mluví česky, a také jezdíme každé léto za českou babičkou a sestřenicemi. Obě se narodily v Dubaji, ale to, že pocházejí odjinud, jim připadá přirozené – v Dubaji je takových namíchaných rodin spousta a děti většinou mluví plynně dvěma třemi jazyky.

Stýská se vám po domově?

Abych pravdu řekla, Česko mi chybělo hlavně zpočátku. Teď je můj domov tady, s manželem a dětmi, takže ani návrat zatím neplánujeme. Po čem si ale občas opravdu postesknu, jsou nedělní procházky s babičkou. Víte, takové to, jak se jdete po obědě projít do lesa. Ten tu nemáme…

Existuje nějaké jídlo, které vám tu chybí? V Dubaji dostanete snad úplně všechno od evropské kuchyně po asijskou, ale pokud vím, česká restaurace se tu nechytla.

Abych pravdu řekla, tak ne. Přes den se stravuji u nás v hotelu, kde máme třikrát denně bohaté bufety. A jelikož se v Británii hodně vaří indická jídla, manžel mi indii často připravoval i doma, z čehož jsem původně nebyla moc nadšená. Dnes na tuhle kuchyni ale nedám dopustit! Ve Fairmontu jsme nedávno dokonce otevřeli restauraci Little Miss India, kde je personál kompletně indický, a tváří nám je opravdová Miss Indie z roku 2012 slečna Prachi Mishra.

A co třeba Vánoce?

(smích) Přijeďte se někdy do Dubaje podívat v prosinci! Vánoční výzdoby a oslav tu je víc než v Praze. V poslední době se spíš snažíme sezvat naše rodiny sem, než abychom cestovali do Evropy. To si necháváme na léto, kdy je tu nesnesitelné vedro. S dětmi pak slavíme jak 24., tak 25. prosince jako v Británii. Děti jsou nadšené, protože mají Vánoce hned dvakrát.

Loni jsme třeba k nám do hotelu pozvali jednoho starého pána z Británie, aby dělal Santu Clause pro anglosaské hosty, a protože by tu pak na Vánoce zůstal sám, pozvala jsem ho na svátky k nám domů. Jen pak vysvětlujte dětem, proč je Santa zrovna u nás doma… a v civilu. (smích)

Takže zvládnete i dvě štědrovečerní jídla?

Na české Vánoce většinou děláme řízky (kuřecí i vepřové – stejně jako u nás doma) a druhý den na anglické pečeme krocana.

V Emirátech tedy seženete i vepřové?

No jistě! Dá se koupit skoro v každém větším obchodě, i když ve speciálním oddělení a většinou za plentou. Stejně tak se běžně podává v hotelech, ale na bufetových stolech je oddělené a s cedulkou, aby u hostů muslimského vyznání nedošlo k nedorozumění.

Tak to se musím zeptat ještě na jednu věc, která zajímá většinu českých turistů. Jak je to tu s alkoholem?

Alkohol tu dostanete ve všech licencovaných hotelech, na internetu, ve specializovaných obchodech (na to už ale také i jako turista musíte mít licenci) či v duty free na letišti. Samozřejmě, ať je Dubaj v rámci muslimských zemí sebetolerantnější, i tady platí určitá pravidla. Třeba být opilý na ulici se opravdu nevyplácí, za pití na veřejnosti můžete mít značné problémy se zákonem – všechno má určitou míru a ta se nesmí překročit.

Žena, a navíc křehká blondýnka jako vy, se tu asi na takto vysokém postu často nevidí. Setkala jste se někdy s diskriminací?

To určitě ne. Dubaj je velmi otevřená a ženy tu naopak mají v lecčems více vymožeností než muži: přednostní místo ve frontách v bance a na poště, výpomoc v nákupních střediscích s plnými taškami (zvlášť, když máte dvě malé děti), tankování, aniž by člověk musel opustit auto s klimatizací, speciální plážové kluby jen pro ženy nebo třeba hodiny v posilovně, kam muži nesmí.

Takže byste život v Dubaji z hlediska bezpečnosti doporučila?

Rozhodně. Kriminalita je tu na velmi nízké úrovni. Snadno si tu zvyknete odkládat věci a kabelku v restauraci bez strachu, že vám něco zmizí. Naše auto mělo více než pět let pokažený zámek a nikdy se nám z něj nic neztratilo. Většina rodičů nechá děti volně pobíhat v parku nebo nákupních střediscích a nemusí se obávat, že by se jim něco stalo. To po cestování v Evropě, ale i konkrétně v Česku, nemůžeme říci. Hned na letišti v Praze vás upozorní, abyste si hlídali své věci. To pak vždycky musíme zbystřit.

Váš hotel patří k nejlépe hodnoceným ve městě. Jaké máte hosty?

Asi vás překvapí, že druhá nejpočetnější skupina návštěvníků pochází z řad místních obyvatel – frčí tu fenomén zvaný „staycation“, což je trávení volna doma nebo poblíž domova (vychází ze slov stay = zůstat a vacation = dovolená). Místní se prostě seberou a víkend stráví v některém hotelu ve městě. Nemusí se starat o úklid, vaření ani program – u nás proto nabízíme celou řadu sportovních, relaxačních i gurmánských aktivit jak pro dospělé, tak pro děti.

Takže vlastně něco jako naše ježdění na chalupu.

Přesně tak.

Slyšela jsem, že Fairmont The Palm je oblíbený i u celebrit. Je to pravda?

Minulý rok u nás třeba bydlel Richard Krajčo s rodinou, Heidi Janků a Vašo Patejdl. Z mezinárodních celebrit jsem se osobně starala o Paris Hilton, bollywoodskou hvězdu Shahrukha Khana nebo třeba Marka Ruffala. Také u nás pravidelně trénují fotbalové hvězdy, například Frank Lampard a Nicolas Anelka. V listopadu jsme tu zase měli Liama Gallaghera z bývalé skupiny Oasis, který byl ubytován v prezidentském apartmá s obrovskou terasou a nádherným výhledem na dubajský přístav s panoramatem města.

Co byste doporučila Češkám, které se chtějí uchytit v Dubaji?

Připravte se na opravdu extrémní pracovní nasazení. Je tu běžné pracovat deset až dvanáct hodin denně, ve službách i šest dnů v týdnu. Ale pokud vás práce baví, bude to spíše koníček – díky krásnému počasí, venkovním sportům a nádherným plážím si tu o víkendech připadáte jako na dovolené.

Umíte si představit, že byste žili v takto odlišné zemi? Nebo máte dokonce vlastní zkušenost?