Článek
Nejspíš to ani za žádné lhaní nebo podvádění nepovažujete. Prostě pomůžete tomu vašemu truhlíkovi narýsovat úkol z geometrie – vždyť by se s tím patlal dvě hodiny a stejně by to vypadalo hrozně.
Nezvaná návštěva? Určitě jí rovnou neřeknete „no tys nám tu chyběla“ – nadšeně ji přivítáte a zanadáváte si, teprve když už je za dveřmi.
A že se hodíte marod, no bóže. Prostě si nutně potřebujete doma vygruntovat. Takové věci jsou ve světě dospělých normální. Nebo ne?
Odkoukají všechno
Jen málokdo může říct, že mluví za všech okolností pravdu. Jak to jde ale dohromady s výchovou? Může občasné „mravní selhání“ rodičů negativně ovlivnit vývoj dítěte, nebo mu spíš pomáhá, protože ho připravuje na skutečný život?
„Důležité je vědět, že se malé děti učí hlavně pozorováním, nápodobou. Veškeré tyhle strategie velmi rychle odkouká – naučí se manipulovat, lhát, skrývat vlastní pocity a názory,“ varuje pražská psycholožka a terapeutka Helena Bezděková.
Než prožít nepříjemný výslech a následné výčitky a křik, většina dětí raději zvolí jednodušší variantu: prostě si něco vymyslíFoto: Thinkstock
Pokud napíšete do omluvenky „nevolnost“, kdykoli se rodina vrátí pozdě z víkendu a dítě pak není schopné vstát do školy, učíte ho, že podvod je tou nejlepší cestou k cíli. Lepší je na lísteček napsat pravdu. Možná si tím vysloužíte potíže s učitelkou, dáte ale svému potomkovi příklad, že za svoje jednání člověk musí nést odpovědnost.
Sám by to nezvládl
Psaní úkolů za dítě je mnohem rozšířenější, než by se mohlo zdát. Důvody jsou různé: někteří rodiče-perfekcionisté prostě nesnesou, aby jejich potomek odevzdal nedokonalý výtvor. Další nemají nervy na to, aby s dítětem nad úkoly seděli. A jiní ho prostě jen chtějí šetřit a chránit před stresem. V každém případě mu tím ale prokazují medvědí službu.
Helena Bezděková to komentuje: „Pokud něco takového děláte často, vysíláte tím k dítěti nevědomé poselství, že je neschopné, že to nedokáže samo.“ Z jedničky nebo pochvaly, kterou za takovou práci dostane, pak bude mít místo radosti jen pocit studu.
Lež, nebo laskavost?
Všichni ovšem známe situace, kdy může pravda nadělat víc škody než užitku. „Když projevíte radost z dárku, který přinesla babička, přestože všichni vědí, že se vážně moc netrefila, je to spíš projev emoční inteligence než lež v pravém slova smyslu,“ míní psycholožka.
Vzájemná upřímnost, to je jediná fungující cesta k oboustranné důvěře mezi dítětem a rodičem. Nezapomeňte, že to platí i pro vás!Foto: Thinkstock
A doporučuje o těchto případech s dětmi mluvit na rovinu: „Já vím, že se ti ten svetr asi moc nelíbí. Babička by ale byla moc smutná, kdybychom jí to řekli. Příště ji zkusíme trochu nasměrovat, aby se trefila lépe.“
Ani rodiče nejsou dokonalí
A co když vás dítě natvrdo přistihne při lži – třeba když odmítáte nějakou žádost nebo odvoláváte schůzku s odůvodněním, že jste nemocní, a přitom je jasné, že vám nic není? Podle Heleny Bezděkové je i tady nejlepší upřímnost, samozřejmě přizpůsobená věku dítěte. Nebojte se přiznat chybu, slabost i strach, v očích dítěte tím můžete jen získat.
„Jak jsem před chvílí mluvila s tím pánem, neřekla jsem mu pravdu. Vůbec jsem neměla chuť se s ním sejít, ale měla jsem strach mu to říct, tak jsem se vymluvila na nemoc – podobně jako ty, když se ti nechce do školy. Vidíš, takové věci se občas stávají i dospělým. Nebylo to správné a mrzí mě to.“ Svět dítěte zůstane jasný a pochopitelný, a důvěru v rodiče si přitom uchová.
Jak jste na tom vy, jste vzor pravdomluvnosti, nebo vám to občas trochu ujede?
