Jak přežít svátky, když je slavíte jinak, než si přejete? Nepotlačujte sami sebe a hledejte to dobré

Pro introvertní Kamilu jsou noční můrou „pelíškovské Vánoce“. Tedy takové, kdy se v jednom bytě sejdou sourozenci z obou stran i tchyně a vypukne pospolitá rodinná družba. Nejlepší Vánoce tak prý prožila, když se v rizikovém těhotenství musela šetřit – a hlavně nesměla nikam jezdit.

Bylo to pro ni jako pohádka: „Doma jen já a manžel. Jemu tedy pořád drnčel mobil, a tak jsem slyšela, jak říká: ‚Je to smutné, ale nedá se nic dělat, vše pro dítě…‘ Nebo mu volali příbuzní. ‚Ach jo, bez vás to není ono, ale nebojte, napřesrok si všechno vynahradíme,‘ říkal do telefonu…“ Syn se narodil začátkem března. Do dalších Vánoc tak „bohužel“ vyrostl, takže hravě zvládl přesun do domu manželova bratra.

Druhé nejlepší Vánoce pak prý byly pro Kamilu ty covidové. „Že jsem byla blažená z toho, jak nikdo k nikomu neleze, a navíc bylo jako vymeteno i venku, to samozřejmě nikde nevytrubuju,“ konstatuje s úsměvem. Dodává, že má manželovu rodinu ráda, jen z ní davy lidí vysávají energii. Co dohoda a kompromis? „Snažila jsem se o tom s mužem mluvit. I když je normálně přístupný, přes jeho pojetí svátků v širším kruhu rodinném nejede vlak,“ říká Kamila. Proč kompromis skoro nikdy není kompromis?

Typickou součástí českých Vánoc je zvyk přizvat k sobě ty, kdo by jinak byli sami. Otázka je, jestli je opravdu nezbytné být takzvaně pospolu, když jste ve skutečnosti jen vedle sebe. Jedna i druhá strana se přizpůsobuje s potlačovanými pocity zavázanosti a předstírané radosti. Není ale naopak zrovna tohle podstata Vánoc, že trochu potlačíme sami sebe?

Karolína má čtyřicetiletou nezadanou švagrovou. „Zakládá si na tom, že je hypersenzitivní. A v jejím podání to znamená, že si pořád stěžuje. Hudba z televize je moc nahlas. Sousedé moc dupou, a když venku práskne dělbuch, může se zbláznit. Pořád mluví o toleranci a ohleduplnosti, ale míní tím jen směrem ke své citlivosti. Naštěstí u nás nechce zůstat nikdy na noc, protože se v cizí posteli zásadně nikdy nevyspí,“ vysvětluje Karolína.

Samozřejmě respektuje, že manžel kromě sestry už nikoho blízkého nemá, a švagrová není zlý člověk. „Jen je na ní prostě znát, že je roky single a neumí se moc přizpůsobovat…“ Karolína nakonec vymyslela přijatelné řešení. Její rodina večeří už v půl páté, švagrová se zdrží asi do osmi a pak se jejich rodina konečně uvolní.

Dvaačtyřicetiletá Eva po matčině smrti pečuje o postiženého bratra. Je mu padesát a mentálně se zastavil na úrovni jedenáctiletého dítěte a mladší sestra si ho na část svátků bere z ústavu. „Někdy si představuju, jaké by to bylo, mít Vánoce jen s manželem a dětmi. Ale ten strašlivý pocit viny, že bychom Honzíka nechali přes svátky mezi cizími, bolí i v hlavě, natož že bych to vyslovila nahlas,“ svěřuje se.

Eva tak patří k lidem, kteří šlapou na nejtenčí vánoční led. „Mám bráchu ráda, ale není na něj u jídla vždycky hezký pohled. Přizpůsobujeme se mu, vymýšlíme mu program, dáváme pozor na podněty, které by ho mohly rozhodit. Když je u nás, jsme s manželem permanentně ve stresu. Mámin argument, když ještě žila, že můj muž věděl, že si nebere jen mě, ale navždy i bráchu, byl racionální. Ale stejně ve mně hlodá, jak k tomu manžel přijde… Jsem mu za jeho laskavé pochopení vděčná.“

Bratr se vrací do ústavu 28. prosince a teprve tehdy z Evy všechno spadne a začne si svátky užívat. „Chtěla bych to cítit jinak, ale Vánoce nikdy nejsou pro mě a manžela, ale pro druhé: pro děti a bráchu. Zajímalo by mě, jak to prožívají jiní sourozenci postižených dětí. Ale to se asi nikdy nedozvím.“

Jednašedesátiletá rozvedená Alena patřila roky k těm, kdo Vánoce skrytě ani veřejně rádi nemají. A ani letos netvrdí, že se na ně těší, ale je zvědavá. Zažívá totiž premiéru: bude doma sama! Celý život je slavila s rodiči. Když se vdala, svátky prožívala ve stresující roli „tlumiče nárazníků“, protože se otec s jejím výběrem manžela nesmířil a muž ji zase kritizoval, že se ho nezastane. Po bolavém rozvodu se pak otec radoval, že se „toho blba“ zbavila, jenomže se automaticky zavedlo, že prarodiče mají nárok být na Vánoce s vnučkou.

A když Alenina dcera dospěla a vznikl prostor změnit vánoční rituály, rodiče začali potřebovat její péči. „Dcera mi letos po jejich smrti nabídla, ať jsem s ní a jejím přítelem. S čistým svědomím a díky jsem odmítla,“ říká Alena. Nebude vařit rybí polévku, protože jí nechutná, a nebude mít ani salát. Udělá si houbového kubu, jejž kromě ní nikdo nejí, a nepůjde na půlnoční. „Mé první svobodné Vánoce! Skoro v důchodu, ale jak se říká: Radši pozdě nežli nikdy.“

Našli jste se v některých situacích? Berte to jako důkaz, že opravdu nejste výjimka a – jak se říká – všude je něco. Jak se tedy zachovat? Psycholožka Jana Čechová upozorňuje, že i když vás někteří příbuzní v něčem štvou, uvědomte si, že s nimi trávíte jen chvíli: „Zaměřte pozornost na to dobré, co se v daných hodinách i v místnosti děje a nachází. Dobré jídlo, hezky ozdobený stromeček, trpělivý manžel, roztomilé nebo vtipné děti…“

Jak zvládnout štědrovečerní večeři s rozhádanou rodinou?