Hlavní obsah

Očima padesátky: Zpověď valentýnské disidentky

Foto: Roman Samborskyi, Shutterstock.com

Foto: Roman Samborskyi, Shutterstock.com

Svátek na V, který se právě teď připomíná ve výlohách cukráren i květinářství, byl v mém kalendáři dlouho tabu. Aby se to změnilo, musela jsem prožít soukromou revoluci.

Článek

V mé generaci a mojí sociální bublině patřilo vždy k bontonu nesnášet svátek svatého Valentýna. Jakmile se začátkem února objevily v obchodech bonboniéry ve tvaru srdcí, růžové mašle, červené podprsenky a prosecco v akci, moji přátelé se pohoršovali: „Kýč! Importovaný americký svátek! Další marketingový trik, jak prodat kupu nesmyslů!“

Pozoruhodné bylo, že takový Halloween nebo Den matek, rovněž importované americké svátky, takovou čočku nikdy nedostávaly, přestože oranžové zubící se dýně nejsou dle mého názoru o nic vkusnější než valentýnská srdce.

Ještě pozoruhodnější mi připadalo, že proti Valentýnu vždycky horlily víc moje kamarádky než jejich manželé. Možná to bylo prostě jen tím, že Valentýn je pod rozlišovací schopnost mužů středního věku, samozřejmě kromě těch, kteří si našli výrazně mladší partnerky a spolu s nimi si naložili na bedra spoustu dosud nepoznaných povinností, včetně valentýnských dostaveníček.

Ale u kamarádek jsem při spílání svatému Valentýnu pozorovala jakousi až fanatickou zaťatost. Kdyby některá z nás přiznala, že vskrytu duše touží, aby jí manžel 14. února přinesl květiny, uvařil večeři podle některého z těch afrodiziakálních receptů, které údajně mají vzbudit erotickou touhu, nebo dokonce ji vzal na romantické rande, sklidila by výsměch. A co horšího, byla by v podezření, že není dost emancipovaná a žije v zajetí mužsko-ženských stereotypů. Slavení Valentýna se zkrátka považovalo za příznak mdlého ducha a nedůstojného podlézání mužům.

Nejoblíbenější argument proti Valentýnu zněl: Lásku si přece můžeme dávat najevo kdykoli během roku, proč k tomu potřebujeme nějaké datum? Přitom jsem ale pozorovala, že tyhle hrdinné pragmatické ženy odmítaly romantická gesta celý rok, nejenom na Valentýna. „Vyhazování peněz. Šaškárna. Na co si to tady budeme hrát.“

Svou slabost pro valentýnská srdíčka, růžové medvídky a jiné stereotypní kýčovité zbytečnosti jsem si tedy vždycky obezřetně nechávala pro sebe. Nechtěla jsem skončit jako vyděděnec na okraji své názorové bubliny, spolu s odpůrci očkování a pohrobky komunistů. Nesvěřila jsem se s ní ani prvnímu manželovi, který se o existenci onoho svátku nejspíš dozvěděl až po rozvodu. Teprve když mi můj současný muž Pavel před pár lety poprvé přinesl kytku k Valentýnu, pochopila jsem, v čem to okázalé pohrdání asi vězí. Posmívat se romantickým nesmyslům je pro leckoho důstojná strategie, jak si zachovat tvář, když se vám romantických nesmyslů nedostává.

Kromě toho si myslím, že únor je už tak dost depresivní měsíc, ve kterém nás kromě blížící se lhůty na odevzdání daňových přiznání nic moc nečeká. Tak proč si ho nezlepšit bonboniérou, červenou podprsenkou nebo lahví prosecca v akci?

Načítám