Valencie: Město u Středozemního moře, kde je všeho akorát

Pro tento týden hlásí teploty, o kterých se nám teď v Česku může jen zdát. Léto prý trvá ve Valencii do konce listopadu a zima, ta je v této lokalitě nejmírnější z celého evropského kontinentu. Koho už teď obchází mrákoty z nekonečně dlouhých zachmuřených měsíců plných šedi a plískanic, má šanci na odklad. Valencie je pro turisty otevřená i nyní, v době koronavirové pandemie.

Madrid a Barcelona jsou sice větší, přesto je Valencie v lecčems o několik koňských — i když v tomto případě by se slušelo spíš napsat býčích — délek předčí. Nikde jinde například neochutnáte paellu  s „rodokmenem“, protože právě zde prý typický španělský pokrm vzniknul. Já jsem si vždycky dávala nejraději paellu s mořskými plody, ale místní se mi vysmáli. Na pánvi je třeba opéci králičí, kuřecí a kachní maso. K němu pak přidáte fazolové lusky, pyré z rajčat a pro barvu drcený šafrán. Nakonec přihodíte pár šneků a snítku rozmarýnu a celé to vaříte tak tři hodiny. Až na závěr přijde kulatá nepředvařená rýže, jež se sklízí poblíž nedalekého jezera. Tohle je prý jediná pravá a nafalšovaná paella. To ostatní, včetně mých mořských plodů, jsou jen obyčejná rizota.

Suchozemské šneky bych ve španělské kuchyni nehledala. Ale vaří se z nich polévky, přidávají do salátů, a hlavně do paelly. Tak mi to alespoň vysvětluje dáma, jež hlemýždě na jednom z nejstarších evropských tržišť Mercado Central de Valencia postaveného ve stylu katalánského modernismu s nádhernou železnou kopulí prodává snad od jeho vybudování v roce 1918.

Právě mi předvádí, jak si každý den aplikuje na pleť omlazující látky, které tento tvor vylučuje. Rychle se rozloučím a přesunu se ke stánkům s lákavě vyhlížejícím ovocem a zeleninou. Vše je čerstvé, neb se pěstuje v úrodném okolí města. Tyhle stánky charakterizují to, jak na mě Valencie působí: svěží a šťavnatá. Což se týká i lidí.

Nikde jinde jsem neviděla tolik běžců jako tady. Mají k tomu ideální klimatické podmínky a ještě něco navrch – spoustu zeleně přímo v centru. Tím se totiž jako pestrobarevná stuha vine park vybudovaný v korytu řeky, která byla kvůli záplavám před mnoha lety odkloněna na okraj města. Jak parkem procházím, mění se mi přímo před očima. Původní mosty nestrhli, naopak je doplnili novými. Cestou můžete vyhledat stín palem nebo se podívat na svůj odraz v zrcadle jezírka. Všude jsou venkovní posilovny a dětská hřiště. Narazím také na oblíbenou atrakci, skulpturu zvanou Gulliver, ze které se při bližším ohledání vyklube změť skluzavek, na které řádí malí i velcí.

Jen kousek od Gullivera stojí oceánografický park s obrovskými akvárii. Vedle žraloků, rejnoků a mant ale budete obdivovat ještě něco jiného. Budova je totiž součástí komplexu Ciutat de les Arts i les Ciències neboli Města umění a věd. Ukrytá jsou zde muzea, opera, planetárium a samozřejmě spousta obchodů a kaváren. Celé je to výkřik nejmodernější architektury a avantgardního designu, nevíte, kam se dřív dívat. Tahle stavba připomíná obří oko a tamta zase kostru velryby, není divu, že komplex budov na „břehu“ bývalé řeky Turia je nejfotografovanější část Valencie.

Tady rozhodně nezůstanete na pochybách, že město nežije ze své minulosti, byť bylo založeno už dvě století před Kristem. Mísí se tu totiž staré architektonické skvosty s těmi novodobými, což vytváří ojedinělou symbiózu. Nemá smysl vyjmenovávat tu všechny památky, ale ujít by vám rozhodně neměla Llotja de la Seda, kde býval hedvábný trh. Díky své jedinečné architektuře v unikátním stylu valencijské gotiky se dostala na seznam UNESCO. Za zmínku rozhodně stojí také La Seu, gotická katedrála, na které ale najdete prvky baroka, romantismu i neoklasicismu (ano, stavěla se dlouho, jak už to tak u katedrál bývá).

Od každého něco a pro každého kousek. Taková je Valencie, zelené město s barevnou stuhou.

Článek vznikl ve spolupráci s Turistickou centrálou Španělska.

Jestli si ale přeci jen na cestování do zahraničí ještě netroufáte, i v Česku můžete cestovat světově.