Článek
Osmačtyřicetileté ženě ze západní části Ukrajiny se do vyprávění moc nechce a prosí, aby se nikde neobjevilo její jméno. Přiznává, že nemá v pořádku nervy, stejně jako její děti (13 a 17 let). Co se stalo, byl pro ně takový šok, že stále čekají nějakou další ránu. Pocit bezpečí jim dává i to, že na sebe nebudou moc upozorňovat. Přesto nám svůj příběh nakonec vypověděla.
Pocházíte z části Ukrajiny, která je zatím relativně v klidu, pokud se to tak tedy dá říct.
Tam u nás víc na západ to není jako v Kyjevě a ve městech, kde jsou velké boje. Ve srovnání s nimi je v naší oblasti zatím klid. Ale nečekali jsme, že by k válce vůbec došlo, nechtěla jsem čekat, jestli nezačne i u nás. Proto jsem zabalila nejnutnější, vzala jsem děti a odešla.
Netušili jste, vy a vaši známí, že může k ruské agresi dojít?
Ne, vůbec. Byl to pro nás stejný šok jako pro ostatní svět. O armádě na hranicích jsme věděli, ale dokola nás ujišťovali, že to je jen vojenské cvičení, tak jsme tomu věřili. Nikdo nečekal, že se to může stát.
Vaší dceři je 13 a synovi 17 let. Jaké to bylo pro ně, když jste jim oznámila, že chcete opustit Ukrajinu?
Nechtěl ani jeden. Syn byl zásadně proti, nevěřil, že nám něco hrozí, myslel, že to brzy skončí, že to nemůže být ani pravda. Vlastně tomu uvěřil až teď. Dětem se moc stýská po domově, rodině, kamarádech, ale už vědí, že odejít do bezpečí bylo dobré rozhodnutí.
Kdyby byl syn o rok starší, už by se ho týkala mobilizace a odejít by s vámi nemohl. Šla byste bez něj?
Ne, v takovém případě bych zůstala. Stejně jako zůstali moji rodiče, protože se chtějí postarat o dům a být s bratrem. Je mu padesát a mobilizace se ho týká.
Umíte česky, kde jste se to naučila?
Pracuju tu, abych pomohla rodině. Na Ukrajině jsem byla asi měsíc, když to vypuklo. Shodou okolností jsem byla nemocná a jela se léčit domů. I proto jsem se asi rozhodla tak rychle k odchodu. Uměla jsem si představit, jaké to tu je, nešla jsem do úplného neznáma jako mnozí ostatní. I když jsem tu neměla domluvené bydlení ani nic jiného. Až cestou k hranicím se mi ozvali lidé, které jsem tu znala, a nabídli pomoc.
Co jste zabalila na cestu, když jste odjížděli?
Všechno začalo ve čtvrtek a v sobotu už jsme byli na cestě, takže moc času na rozmýšlení a přípravy nebylo. Vzala jsem to nejnutnější do dvou tašek. Jen tolik, abychom to unesli, protože už bylo jasné, že budeme muset jít kus pěšky, a zprávy z hranic mluvily o hodinách čekání. Nakonec jsme projeli vlastně dobře, cesta trvala 24 hodin, pěšky jsme šli asi jen tři kilometry, na ukrajinských hranicích jsme čekali šest hodin, na slovenských jen asi dvě. Teď už to je daleko náročnější, lidí na útěku je mnohem víc. Nás se nikdo neptal, co a kolik toho si neseme, teď už nesmí mít s sebou vůbec nic, aby tašky nezabraly v dopravním prostředku místo, kam se může vejít další člověk.
Jaký to byl pocit, být v bezpečí?
Vlastně jsem si vydechla, až když jsme dorazili k rodině, která nás ubytovala u sebe doma. Potřebovali jsme bezpečné místo a oni nám ho dali. Jsou moc hodní, jsme u nich pár dní, ale už si tykáme, spřátelili jsme se. Moc nám pomáhají se vším – nejenom s bydlením, ale i s vyřizováním papírů. Za tu dobu, co jsme přešli hranice se Slovenskem, se o nás postarala spousta lidí, známých i neznámých, a za to vám děkujeme.
Je jasné, že pečlivě sledujete, co se na Ukrajině děje. Odkud čerpáte informace?
Volám domů rodině každý den, potřebuji vědět, že jsou v pořádku. Naštěstí zatím jsou a jsem moc ráda. Co vím, tak se tam úplně zastavil běžný život, všechno je zavřené, i školy. Všichni jen čekají, co bude, a doufají, že to brzy skončí. V pondělí večer jsme dorazili do místa, kde jsme ubytovaní, a pořád jsem se dívala na televizi, sledovala jsem, jak to na Ukrajině vypadá. Včera jsem se ale už ani dívat nemohla, je toho prostě moc, hodně to na mě působí, nemůžu pořádně spát, musela jsem poprosit o prášky na nervy. Potřebuju se dát trochu do pořádku, abych mohla pomoci dětem, kterým se velmi stýská po domově a bojí se o rodinu, ale i toho, co je čeká tady.
Vaše děti česky neumí a život u nás je tak pro ně mnohem náročnější...
To je pravda. Zatím je pro ně hodně důležité, aby mohly mít alespoň přes internet spojení s domovem, s kamarády. Řešíme, co budou dělat: syn už ukončil základní školu, ale dcera chodí do osmé třídy, tak by bylo dobré, aby mohla pokračovat. Tady děti chodí jen do deváté třídy, u nás se chodí jedenáct let. Všichni mi pomáhají vyřídit potřebné formality a našli pro ni i školu, kam by ji vzali. Ona se ale bojí tam jít, bojí se, jak ji přijmou, jak to bude, když nerozumí a s nikým se nedomluví.
Plánovat asi moc nejde, ale co byste ráda, aby přinesly následující dny?
Nejvíc to, aby válka skončila a byl klid. To je hlavní. Pro mě a děti si přeji, abych našla práci a uživila nás, aby si děti našly kamarády a byly veselejší. Ale to bude chtít nějaký čas.
POMOC UKRAJINĚ
Kam posílat peníze, aby byly využity správně, kde jsou sběrná místa a co je zrovna potřeba, jak nabídnout možnost ubytování pro ukrajinské běžence? Ověřené informace najdete v článku Jak efektivně pomoci Ukrajině a co nedělat.
Pokud máte ve svém okolí Ukrajince, kteří do České republiky prchli před hrůzami války, nasměrujte je na Manuál pro Ukrajince. Najdou tam relevantní informace, jak je to nyní s vízy, se zdravotním pojištěním, možností ubytování apod.
Informace najdete také na on-line tržišti Pomáhej Ukrajině. Vytvořily ho významné pomáhající organizace a má za cíl koordinovat nabídku a poptávku pomoci, aby se dostala k potřebným.
S psychologickou a právní podporou, stejně jako se sociálním zabezpečením a dalšími nutnostmi pomáhá také iniciativa YOUkraine, která spolupracuje i s dalšími neziskovými organizacemi.
