Už zase?! 8 nejhloupějších hádek s partnerem, které jste určitě zažila i vy

Není to tak dlouho, co jsme doma měli velkou hádku, až to chvíli vypadalo na rozchod. Vařila jsem totiž brambory v (údajně) příliš malém kastrolu a navíc bez pokličky! Moje teorie byla taková, že v menším hrnci se voda bude vařit rychleji. Ke smíru došlo až ve chvíli, kdy jsme to ověřili pokusem.

Se smíchem jsem později vyprávěla kamarádce, kvůli jakým blbinám se umíme pohádat. Jenže ona po mně hodila vážný pohled – u nich proběhl podobný spor den předtím. Jenže proto, že vařící vodu neuhlídala, ta vyprskla ven a zadělala sporák. A v tu chvíli mi to došlo: v každé domácnosti je vroucí voda, která když vyteče, je malér.

Většina mužů je od přírody techničtější typ, co si budeme nalhávat. Víme to my, vědí to i oni, a proto mají pocit, že jim to dovoluje považovat návody k použití za manuály pro blbce. Zatímco se neúspěšně pokoušejí složit skříň, protože „To musí zvládnout i slepej a jednorukej“, žena tajně tahá návod z koše na odpadky a snaží se partnerovi jemně vmanipulovat správný postup, jak sestavit knihovnu / zapojit televizi / poskládat lego. Jenže tohle je přece mužská práce, a tak je rázem oheň na střeše. Nakonec to stejně bez návodu nepůjde.

Jste perfekcionistka, případně vlastníte obsedantně kompulzivní poruchu? Pak vám pravděpodobně záleží na tom, jak věšíte prádlo. Že stejné ponožky musejí být vedle sebe na stejné šňůře jako ostatní spodní prádlo. Má to přece jasný systém! Tak proč to muži nechápou a věší prádlo halabala? Nemusí to být ale jen věšení prádla, to samé platí při ukládání nádobí do myčky, případně skládání jídla do lednice. Vše má svůj systém. Kdyby si to zapamatovali, možná by si pak ušetřili otázky typu: „Kde je máslo?“ Stále na stejném místě, stále…

Jestli existuje něco jako minová pole ve vztahu, pak jedním z nich je rozhodně auto. Muži totiž vždycky vědí, kudy se mají vydat, a jestli to nevědí, tak se tak minimálně tváří. Na partnerčiny rady nedbají, protože je přece všeobecně známo, že ženy neumějí číst v mapách. Když pak popáté projíždíte tou stejnou ulicí a zeptáte se, jestli by náhodou tady neměl odbočit raději doleva, způsobí to stejnou kalamitu, jako kdybyste na minu skutečně šlápli. Horší už pak je jen to, když žena sama řídí: „Předjeď ho, vždyť jede jak prase!“

Na otázku „Mohl bys to prkýnko, prosím, sklopit, když záchod opouštíš?“ přichází (vcelku logická, to se musí nechat) odpověď „Ale stejně tak ho můžeš sklopit ty, když už tam jsi, ne?“. Jenže z hlediska prosté ženské logiky nemůžu. Anebo bych mohla, ale až ve chvíli, kdy se po jeden celý týden udrží podlaha na záchodě stejně čistá, jako byla po jejím důkladném vytření.

Tohle je vždycky dost ošemetná situace. A to, jak spravedlivě rozdělit pozornost mezi vaše rodiče. Třebaže si obě rodiny zaslouží stejný díl, ve vztahu se každá strana snaží uzmout větší sousto pro sebe a návštěvu u rodičů toho druhého nenápadně odkládá, případně přeskakuje, když je na ní řada. Na to ale pozor: spor, která maminka umí lepší svíčkovou a čí táta je vtipnější, nikdy nevyřešíte a nemá to ani smysl. Tak buďte spravedliví a střídejte se – jinak to nepůjde.

Je to taková zvláštní věc, která mne neustále fascinuje. A tou je neviditelnost koše na prádlo, jež ale funguje pouze u mužů. Jinak si nedovedu vysvětlit, že se oblečení určené na vyprání válí všude možně po židlích, případně po zemi. Budete to opakovat po desáté, po padesáté, po sté a stejně si ponožky do koše cestu nenajdou. A vy to moc prožíváte, vždyť přece za ta léta už musíte vědět, že špinavé prádlo najdete na židli v předsíni, ne?

Peřina pro dva je jen pro odvážné páry, nicméně problém s teplotou v ložnici může nastat, i když má každý svoji přikrývku. Jako kdyby matka příroda měla smysl pro legraci a do páru vždy spojila dva lidi s naprosto odlišnou termoregulací. Zabalená až po uši do peřiny už mrznete, zatímco váš protějšek zpod ní vystrkuje postupně všechny končetiny, vzdychá, jaké je horko, a nenápadně se natahuje k oknu, aby vyvětral. „Ještě jednou sáhneš na to topení a vrátím tě mamince na převýchovu!“

Stačí, aby žena doma uklidila, a rázem je jasné, proč muž nemůže něco najít. Protože kde jinde by ten šroubovák byl, kdyby ho žena neuklidila? Měl jasné místo, na kterém VŽDY ležel, a teď je najednou fuč. Jakmile muž párkrát narazí s otázkou „Kam jsi mi to uklidila“, přehodí na „Nevíš, kde mám...“, ale s takovou vyčítavostí v hlase, že je to ještě horší, než když vás podezíral napřímo. Je na dobré cestě k pochopení, že kdyby nebyl nepořádný a šroubovák si uklidil mezi nářadí, kam patří, a nenechával ho na botníku, zajisté by ho teď našel…

Kvůli jakým prkotinám se hádáte vy?