Uvězněná v mužském těle: Příběh transsexuálky Terezy (33)

O tom, že transsexualita je pro naši společnost absolutní tabu, se Tereza přesvědčila na vlastní kůži. Okolí se od ní odvrátilo a sprostá slova, urážky i hanlivé komentáře slýchala několikrát denně. Proto se také rozhodla svůj příběh šířit veřejně.

Během čtyř let absolvovala řadu pohovorů se sexuology, psychology i psychiatry, prošla testem reálného života (musíte žít v pohlavní roli, která je vám vlastní) a hormonální léčbou, má za sebou neinvazivní i invazivní zákroky. Po pár nevydařených pokusech prošla její žádost konečně komisí, která rozhoduje o tom, zdali se budete moct podrobit operační změně pohlaví, a nyní je již po kompletní vaginoplastice. V našem rozhovoru zavzpomínala na Jakuba, kterým bývala, a zamyslela se nad tím, kdo to má vlastně složitější. Jestli muži, nebo ženy.

Kdy jste si poprvé uvědomila, že jste se narodila ve špatném těle? 

Zhruba v pěti šesti letech jsem si začala všímat toho, že není správné, jak se ke mně chovají moji rodiče. Byl to takový zvláštní pocit křivdy, protože mě nebrali jako malou holčičku. Pamatuji si, jak jsem usínala a přála si probudit se jako dívka. Ale je zvláštní o tom takhle mluvit, přece jen se jedná už o dávnou minulost. Že jsem žena uvězněná v těle muže, jsem však naplno pochopila až s nástupem na léčbu, tedy před čtyřmi lety.

Co bylo tehdy tím spouštěčem, který vás donutil přiznat si pravdu?

Víte, spoustu let jsem se marně snažila najít odpověď na otázku, proč jsem nešťastná, a teprve díky Čtyřem dohodám v podání Jaroslava Duška i jiným mentorům jsem si začala pokládat takové otázky, které mě dovedly k nalezení sebe sama. Ve svých 29 letech jsem tedy napsala na Facebook, že jsem žena a že bych byla ráda, kdyby mě od nynějška začali oslovovat Terezo.

To musel být pro vaše okolí celkem šok. Smířilo se s tím? 

Vůbec ne. Ze dne na den se se mnou všichni přestali bavit. Zůstalo mi zhruba šest známých, kteří mou situaci tak nějak respektovali. Bylo to opravdu drsné. Myslím, že dnes už se to translidem nestává ani v České republice, a jsem za to moc ráda. Troufám si říct, že na tom mám částečný podíl i já, protože jsem, co se týče transsexuality, vnesla do naší společnosti trochu světla.

Jakub byl nádherný a sportovně nadaný chlap. Myslíte si, že právě kvůli jeho vizáži jste se setkala s takovým nepochopením? 

Upřímně ano, protože hodně lidí si zkrátka myslí, že transsexuál musí odmalička vykazovat jasné rysy opačného pohlaví. To je samozřejmě nesmysl, naopak svou pravou osobnost může velmi úspěšně skrývat a dělat všechno proto, aby ho okolí nikdy neodhalilo. Jakub byl typický alfa samec, jezdil závodně na skejtu, hrál volejbal, trénoval bojové sporty jako například tradiční kung-fu, a pro své kamarády byl do jisté míry vzorem.

Přesto, neprojevovaly se u něj nějaké typické holčičí vlastnosti? 

Vždycky jsem byla lehce vztahovačná, šíleně ukecaná a velmi empatická, takže jsem se od ostatních kluků v mém okolí trochu odlišovala. Ale rozhodně jsem si jako malá nehrála s panenkami, a jelikož jsem neměla žádnou sestru, ta možnost vlastně ani nepřipadala v úvahu.

Vraťme se ale zpět k celé proceduře. V jejím průběhu jste brala léky na potlačení testosteronu a zároveň do svého těla vpravovala vysoké dávky estrogenu. Jak jste se vyrovnávala s neustálými změnami nálad a střídáním emocí během této hormonální léčby?

Pozitivně. Byl to totiž jasný projev toho, že se měním, a já měla opravdovou radost, že léčba funguje. I když to tedy byla zajímavá zkušenost. Dneska už to beru jako samozřejmost. Prostě mám jeden den blbou náladu, abych ji další ráno mohla mít o to lepší. Mimochodem, brečení někdy fakt pomáhá!

Máte za sebou i několik operací. Hradí některé z nich zdravotní pojišťovna? 

Pojišťovna hradí změnu pohlaví, vše ostatní si musíte zaplatit sami. Z muže na ženu je to finančně náročnější. Například prsa mě vyšla na 70 000 Kč, laserové odstranění vousů na zhruba 30 000 Kč a kolem 100 000 Kč jsem dala za oblečení, kabelky, boty… Pravidelnou měsíční položkou je i kosmetika a nejrůznější doplňky, to vyjde asi na 2000 Kč. Změna pohlaví z ženy na muže je de facto nenákladná, krásu tolik neřešíte a v šatníku můžete mít v podstatě jen jedno triko a jedny gatě.

Pravda, vybavit kompletně šatník ženy je pomalu na hypotéku. Jaký kousek byste si ale nikdy nekoupila? 

Asi takový, který působí jako noční košile, a také nemám moc ráda oblečení typu balon. Preferuji spíše modely, jež definují pas, jako je například pouzdrová sukně s halenkou. A nikdy bych si nevzala lacláče.

Musím se vás prostě zeptat, jak to děláte, že máte tak krásné lesklé vlasy?

No, barvím si je sama, na zastřižení konečků chodím dvakrát do roka a používám úplně běžné šampony. Myslím si, že na vlasy má spíš než kosmetika mnohem větší vliv spánek, jídlo a stres.

Už je to šest týdnů od doby, kdy jste prodělala finální operaci a stala se ženou se vším všudy. Jste šťastná? 

Splnila jsem si opravdu svůj největší dětský sen a jsem hrdá na to, že jsem v sobě našla sílu a podstoupila operaci pohlaví pod veřejným dohledem v České republice. Dnes jsem schopná na sebe koukat do zrcadla a skoro plakat, protože vůbec nechápu, že je to realita. Že je to pravda. Takže ano, jsem šťastná.

Nelitujete, že jste tím neprošla dřív, třeba hned v osmnácti? 

Myslím si, že psychika člověka není v osmnácti ještě úplně vyzrálá. Že člověk se hledá déle. Já se teprve nacházím, a to je mi 33 let. Ale kdybych do toho šla řekněme v pětadvaceti, mohlo to být lepší. Tělo totiž ještě není tolik zdegenerované tím testosteronem. Ale obecně ničeho nelituji.

Většinu času jste strávila v mužském těle, teď žijete konečně v těle ženy. Připadá mi, že jste tou nejpovolanější osobou, která může říct, v čem to mají muži nebo ženy v životě složitější? 

Co si budeme povídat, ženy mají složitější všechno. Od osobní hygieny a udržování se po veškeré stereotypy, jak mají vypadat, jak se mají chovat, co mají nosit… U chlapa jste rádi, když se oholí a nesmrdí. Ve všech ohledech to má muž prostě jednodušší. Čím je starší, tím je hezčí, moudřejší, více sexy. Myslím, že na ženu je ve společnosti vyvíjen stonásobně větší tlak, přesto mi přijde, že jsou muži tak nějak více ceněni.

Jakub měl několik vážných vztahů se ženami. Jaká je vlastně sexuální orientace Terezy?  

Upřímně, nevím jestli jsem na holky, nebo na kluky. Důležitý je pro mě charakter a také přitažlivé tělo. Aby měl ten člověk atletickou postavu, makal na sobě. Ale až teď jsem žena, tak uvidím, jak se to vyvrbí.

Dokážete si představit, že byste měla rodinu? 

Umím si to představit. Komunikace s dětmi mi vážně jde a ony mi to vracejí. Nikdy se s nimi nebavím jako s někým nemotorným, hloupým, přistupuji k nim jako k dospělým. S jednou bývalou přítelkyní jsem vychovávala jejího tříletého syna a naučila ho spoustu věcí. Myslím, že být rodič a průvodce – doprovázet dítě na cestě životem, je velmi záslužné a naplňující. Jednou budu dobrá matka.

Svůj příběh jste od začátku sdílela veřejně. Když se ohlédnete zpět, nepřála byste si spíše zůstat v anonymitě? 

Pravděpodobně by se mi žilo o něco lépe. Byla bych hezká holka, o které nikdo nic neví, mohla bych si užívat života mladé dívky a být střelená, nebála bych se toho, že se mé fotky objeví někde v bulváru. Ale jsem nesmírně hrdá na lidi, kteří mě sledují. Co mi píší, jak mě vnímají, jak dokážou být upřímní. To se nedá popsat. Svěřují se mi s opravdu intimními, někdy tragickými příběhy, a já si pak vlastně říkám, že to oni by měli být motivací. To oni by měli být těmi, které my sledujeme.

A co vy, čtenáři? Setkali jste se někdy s tímto tématem? A souhlasíte s tím, že to mají muži lehčí? Pište, diskutujte!