Článek
Každý majitel této zpočátku plaché zvěře si dříve či později pořídí fotoaparát. Pokud tento přístroj zatím nemáte, pořiďte si dítě, a ono vás donutí si jeden koupit. Zachycení těch nejtitěrnějších a nejbanálnějších okamžiků jeho vývoje se totiž stane vaší zálibou – někdy i noční můrou.
Zpočátku se každý maniak snaží vyblejsknout všechna „první“. A je jedno, jestli je to první úsměv, první pláč, první kadění nebo první zub. Všechna „poprvé“ jednoduše jako rodič musíte mít zdokumentované, a když už to máte, začnete fotit „podruhé“ a tak dále, konče focením plně naložené plíny (to už je podle mě extrém, ale i tyto případy znám). Váš úkol ovšem není jednoduchý.
Dokud je dítě ještě miminkem, je to poměrně snadné, ale jakmile se trochu vyvine, zjistíte, že jediným jeho cílem je tuto zábavu vám překazit. V momentě, kdy zbystříte, že se poprvé prcek usmál, hlava nehlava i za cenu zlomené nohy vyrazíte tryskem pro fotoaparát. Jakmile se ovšem vrátíte, už se zase tváří neutrálně a zcela apaticky. A tak jako naprostý blázen děláte opičky a kravinky, hyzdíte si vlastní obličej, prskáte a slintáte, škemráte a žebráte o ten jediný maličký úsměv namířený přímo na čočku. A ono nic.
Stejně tak je to s prvními krůčky. V okamžiku, kdy se vrátíte opět s přístrojem v ruce, batole sebou flákne plnou silou na zadnici (možná i na tu výše zmíněnou plně naloženou plínu) a ani se nehne, maximálně se překulí a doplazí se k ovladači od televize, kde se začne tvářit vítězoslavně a jen tak koutkem oka po vás hodí pohled plný výsměchu.
Pak existují momenty, které pro vás dítě vytváří schválně, právě proto, že ví o vaší fotografické posedlosti a pravděpodobně vám chce udělat radost. A proto vám dovolí zdokumentovat špagetami ohozenou zeď v kuchyni (dokonce se k ní postaví a o úsměv ho prosit nemusíte, nahodí ho zcela automaticky bez donucení). Dovolí vám zachytit indulonou potřený koberec a zapózuje s prázdnou tubou nebo vám přidrží během vašeho focení prkýnko od záchodu, aby bylo na snímku zcela jasně vidět, že se dovnitř skutečně vejdou čtyři roličky (to pro případ, kdyby vám i po letech někdo nevěřil).
Věnovat se tomuto koníčku je nejen zábavné, ale zároveň i stresující. Mám stovky fotografií zátylku mých dětí. Kdybych je někdy hledala, prosím, dívejte se na ně zezadu, protože kriminálce nemám v podstatě co poskytnout.
Závěrem tedy říkám, že focení dětí je horší než lovit netopýra harpunou.
A jaké zkušenosti máte vy? Plná alba parádních fotek? A jak se vám to povedlo? Pochlubte se svými úspěchy v diskusi pod článkem!
