Článek
Není to tak dávno, co jsem prosila o alespoň trošku toho bílého marastu. Nedlouho poté jsme se ráno probudili a za okny se chumelilo, padaly vločky velké jako pětikoruny. Nebyla jsem zrovna nadšená. Vidina odhrabování parkoviště nevypadala nijak lákavě. Hned, co se mi podařilo odlepit čela svých sněhem posedlých dětí z okenních tabulí, jsem se rozhodla, že se obětuji a na to slíbené „řádění“ s nimi půjdu.
Vyzbrojeni teplým oděvem jsme se vydali ke garáži, v jejichž útrobách se skrývala dětská radost v podobě saní, bobů, lopat, sady mých letních pneumatik a tátovy zásoby polystyrenu na zateplení domu. Poté, co jsem překonala první rozepři svých dětí, vzniklou kvůli dvěma bobům stejné barvy, stejné tloušťky, stejného materiálu a stejné délky provázku, jsem si všimla, že projel traktor.
Domnívala jsem se, že nám to jen shrne a líp nám to pofrčí z kopce dolů. Jakmile ale vyjel na kopec, otočil se na točně, sypal za sebou při zpáteční cestě malé kamínky, jež měly pomoci řidičům dostat se ke svým domům. Jak to tak na vesnicích bývá, obec šetří, tudíž traktory sypou deset kamínků o velikosti půl centimetru zhruba na metr čtvereční. Motoristům to moc nepomůže a nám to zkomplikovalo sebevražedný sjezd.
Jala jsem se tedy vysvětlovat dětem, že po kamínkách nám to nepojede, a budeme tedy muset postavit jen sněhuláka. Číslo dvě se nenechalo nijak odradit a sveřepě trvalo na svém. Rozhodla jsem se tedy, že ho nechám, aby se přesvědčil sám. Vzal si sáně, usedl a mohutně se odrazil. Popojel asi o metr a zastavil se.
Opět se odrazil a opět se zastavil. Tímto způsobem se můj syn šoural dolů ze stometrového kopce, přičemž zezadu vypadal jako roční capart na odrážedle. Obdivuji jeho výdrž, neboť se skutečně došoural, kam jen to bylo možné. Poté, co vyšlapal kopec zpět nahoru, zahodil sáně a překvapivě prohlásil: „To nejede.“ Chtěla jsem projevit svou lítost a nějakým způsobem ho ukonejšit, ale pronesl „zkusím boby,“ a protentokrát se odrážel rukama.
Po druhém výšlapu kopce zahodil i boby. Chtěla jsem mu říct, že máme v garáži ještě lopatu, ale nikdy není dobré dráždit kobru bosou nohou, a tak jsem navrhla odhrnování sněhu. Mé děti jakožto majitelé dětských odhrnovačů se chopily svých nástrojů a s vervou se do toho pustily. Já jsem se chopila velkého nástroje.
Po chvíli jsem si všimla, že číslo dvě hází sníh mimo vytyčenou oblast, na silnici. Na otázku: „Co děláš?“ odpověděl můj syn: „Zahazuju ty šutry.“ Je to opravdu velmi chytrý kluk, avšak musela jsem to v rámci zachování dobrých sousedských vztahů zarazit, a tak jsem mu ukázala oblast parkoviště, kterou má za úkol odházet. Číslo dvě zahodilo i odhrnovač a zmizelo v útrobách garáže zkoumat dědovo nářadí. A odhrabování zbylo zase na mně.
A co vy, jak si užíváte letošní zimy?
