Článek
Měla jsem v úmyslu jet vlakem do Brna, šalinou (pro mimomoravské spoluobčany tramvají) na přehradu, parníkem na projížďku několika zastávek a zpátky do přístavu pěšky. Nepředpokládala jsem žádné překážky a ambiciózně a s nadšením jsme vstoupili do nádražní haly.
Při zakupování jízdenky jsem pocítila silné nutkání nechat si udělat trojitý bypass. Celkem slušná pálka, ale říkala jsem si „Výlet je výlet, na korunu nehleď“. Do Brna jsme trefili celkem bez problémů. Ten obrovský nápis „Brno“ se nedal přehlédnout. Trošku jsme se zamotali v podchodu, ale šli jsme krysí technikou – za davem.
Jelikož jsem si duchapřítomně dopředu zjistila čísla šalinek, které jezdí k přehradě, jediným mým úkolem bylo najít na cedulích okolo konkrétní číslo a postavit se na správnou stranu. Asi po půl hodině se mi podařilo najít číslo devět. Po další půl hodině někomu z přítomných došlo, že si nedělám legraci, když se ptám, na které straně Brna je přehrada. Děti byly naprosto skvělé a z výletu nadšené. (Použila jsem pár osvědčených chvatů a zkontrolovala jim mateřská znaménka, zdali jsou to vážně moje děti.)
Na zastávce jsem objevila přístroj, který jsem v životě neviděla. Automat na jízdenky? Tak to je fakt vymakané. Byla jsem unesená vymoženostmi velkoměsta a faktem, že se nemusím ztrapňovat u řidiče a můžu si koupit jízdenku hned. Tlačítka na automatu byla členěna podle počtu zón, což byl nemalý problém, jelikož jsem ani nevěděla, ve které zóně se právě nacházím, natož do které se chci dostat (potažmo ani to, že Brno má nějaké zóny).
Nenápadně jsem obhlídla zadní stranu automatu, zda na ní není vylepená mapka zmiňovaných zón. To by se pro mimoměstské občany fakt hodilo (pokud tohle čte někdo z vedení IDS JMK, uvažujte o tom). Nebyl tam. Zakoupila jsem tedy největší počet možných zón na jednu jízdenku, což se mi lehce prodražilo, ale řekla jsem si opět „Výlet je výlet, na korunu nehleď“. Číslo dvě mačkalo jízdenku celou cestu v ruce, jako by to byl lístek do Disneylandu.
Na přehradě jsem se blejskla, jak jsem skvělá máma, jelikož parník zrovna připlul a my hned nastoupili. Lístek na parník jsem koupila bez větších potíží, ale jen na třetí zastávku. Říkala jsem si, že to stačí. Zpátky půjdeme „pěškobusem“ a budeme se kochat. Tajně jsem samozřejmě doufala, že se děti touto procházkou zlehka unaví.
Po vystoupení jsme si s dětmi dali zmrzku a já jsem lupla konečně kafíčko, načež jsem zjistila, že zpátky do přístavu je to asi tři kilometry chůze nebezpečným terénem a další loď zpátky jede za hodinu. Optimismus jsem nijak neztrácela a zabavila děti očumováním sinic na hladině přehrady. Když se blížil čas příjezdu parníku a děti již neměly po ruce žádné kameny, kterými by zvýšily dno vodní nádrže, stoupli jsme si na lávku vedoucí k pontonu a mávali na projíždějící parník, který nám na pozdrav zatroubil a zvolna proplul. Optimismus mě opustil.
Vydali jsme se tedy nebezpečným terénem zpět do přístavu. Co deset metrů jsem poponášela skuhrající číslo jedna a škemrala u čísla dvě, aby občas poponeslo ono mě s vysvětlením, že je přece chlap. Po dvou hodinách jsem se chůzí à la „vymknutá kyčel“ doplahočila v přístavu k prvnímu stánku s langoši, protože konkrétně na Brněnské přehradě je dělají bezpečně nejlepší. Na nejbližší lavičce děti ožily a projevily zájem navštívit skákací hrad. Nechápu, kde v sobě berou tolik energie, já jsem byla na odpis.
Po návratu domů jsem myslela, že padnu. Snaha unavit děti mě fakt unavila. Příště si předem připravím důmyslně promyšlený podrobný plán cesty včetně všech možných rizik (grafy, statistické údaje, výpovědi očitých svědků a podobně), která mohou nastat, vypiju minimálně tři energy drinky a budu doufat, že tentokrát je opravdu unavím.
A jak probíhají vaše výlety s dětmi? Ráda si to přečtu...
