Článek
Během prázdnin jsem splnila úkol mnoha matek a zakoupila všechny pomůcky potřebné pro prvňáčka. O cenové relaci asi nemusím nijak polemizovat, protože všichni víme, že dohromady to dá částku, která se takřka rovná ceně použité ledviny na černém trhu. Ledviny mám sice obě, ale rodinný rozpočet se značně zúžil, a než se srovná, budou tu opět Vánoce a tak pořád dokola.
Nadšená myšlenkou, že o děti bude opět postaráno od osmi do čtyř a nebudu se muset stresovat, kam je uložit, odložit nebo čím nezdravým je nacpat, aby mi věnovaly alespoň hodinu volného nerušeného klidu, jsem očekávala první školní ráno jako dešťovka srážkové období. Byla jsem naprosto klidná až do okamžiku, než mi číslo dvě oznámilo, že si do školy nové papuče rozhodně nevezme, protože jsou přece nové a nechce si je zničit. Je jedno, že v nich v předchozím týdnu asi dvakrát nadšeně spalo, ale chodit se v nich nesmí. Číslo jedna naopak prohlásilo, že v papučích chce chodit venku a do školky si vezme ty nejokopanější boty, jaké máme, protože v těch okopaných se přece nemůže objevit na veřejnosti.
Po zažehnání těchto prvních náznaků paniky jsme si ještě zopakovali, jak to ve školce a ve škole chodí, aby je nic nezaskočilo. Přestože jsou to již kolektivní mazáci, držela jsem se hesla „kdo je připraven, není zaskočen“. Číslo dvě se snažilo zopakovat instrukce, přičemž mu v hlavě utkvěla jen jedna poměrně zásadní informace, a to ta, že po zvonění může jít domů. Pojala jsem tedy lehké podezření a jala se mě obava z toho, že mi hned druhý školní den bude volat učitelka, že nemůžou najít mého syna, neboť se během první přestávky záhadně ztratil. Dala jsem se tedy do vysvětlování, že domů může odejít až tehdy, kdy si ho někdo vyzvedne. Touto instrukcí jsem ho moc nepotěšila, ale smířil se s faktem, že anarchii si ponechá na pozdější studia.
Jednou z mnoha dalších obav, které jsem měla, byla klíčenka a peněženka v jednom. Není to legrace, sehnat peněženku na krk. V mnoha obchodech mi ji nebyli schopni nabídnout s vysvětlením, že takové zboží je považováno za životu nebezpečné, neboť by se dítě mohlo na šňůrce oběsit. Je to stejné, jako koupit plavací kruh pro batolata s dírami pro nožičky a přečíst si na příbalovém letáku, že není určen pro děti do tří let. Občas výrobci nevědí, co vlastně chtějí. Peněženku jsme sice nakonec sehnali, ale již dopředu vím, že v tomto školním roce budu minimálně šestkrát kupovat čip na stravování. Začínám tedy opět šetřit do prasátka.
S obavami, ale přece optimisticky jsme nakonec v pondělí ráno vykročili pravou nohou a já netrpělivě očekávám první poznámku od mého malého školáka čísla dvě a první útok školkových vší od čísla jedna.
Vítejme zpátky v kolotoči zvaný „školní rok“!
