Článek
Velikonoční pondělí vypadalo vždycky stejně. Táta vtrhnul do pokoje, když jsem spala, se sifonovou lahví v ruce, postříkal mě a půl postele vodou, zmydlil mě po těch mokrých hýždích, a ještě se dožadoval odměny. Brácha se k němu velmi rád přidal, neboť si nemohl nechat ujít příležitost, kdy mě může zmlátit a nikdo mu za to nevynadá. A já jsem tradičně naučená vytasila dar v podobě vajec a uložila jim je do košíku, přestože jsem měla chuť jim naopak dát tím košíkem do vajec.
Rok co rok jsem si říkala, že si natočím budík a vstanu dřív než oni, ukryju onen sifon, zabavím všechny vařečky a prakly na koberce a budu vyčkávat pod duchnou, předstírajíc spánek. Nikdy se mi to nepodařilo, ale oni rok co rok svůj tyranský velikonoční um zdokonalovali. Došlo to dokonce do fáze, kdy si můj bratr vyrobil pomlázku nikoli z proutí, nýbrž z bužírek. Zcela autenticky můžu vypovědět, že to opravdu bolelo a nikdy mi to nepřišlo fér.
Vždy jsem měla dojem, že se v tomto jednodenním sportu muži vyžívali. Svého syna tedy učím tomu, že Velikonoce nejsou příležitostí k tomu, aby mohl beztrestně mlátit ženský. Celou tradici mu parafrázuji stylem, který mi vyhovuje, a to tak, že je to vlastně jenom něco jako čert a Mikuláš, kteří taky neexistují. Stejně tak, že čert je strejda, který straší, ale vážně to nemyslí, tak i když jde vymrskat kamarádky, musí jim nakládat jen tak „jako“. Nechci, aby se ho holky děsily.
Já jsem měla vždycky jako malá dívenka strach z toho, kdo přijde. A to hlavně ze spolužáků, kterým jsem odmítla dát opsat domácí úkol nebo jsem je za něco napráskala třídní učitelce. Ti mi vždy naložili o něco víc než obyčejní sousedé, co jsem s nimi kradla třešně.
Další sortou chlapců byli ti, kteří se mi líbili. Z těch jsem měla taky strach, ale zase mi ani tak moc nevadilo, že si chtěli něčím sáhnout na můj zadek. Hlavně jeden z nich, sousedovic Ondřej, na kterého jsem vzhlížela jako na pravoslavný obraz. Ten, kdyby přišel a mlátil mě ocelovou tyčí, držela bych jako hluché dveře a křičela „ještě“.
Nikdy jsem tímto svátkem nebyla nijak nadšená. Nebavilo mě sedět doma v klasické ženské povinné roli. Týden dopředu jsem vyfoukávala vajíčka s takovou vervou, že jsem si večer musela zatlačovat oční bulvy zpět do důlků, barvila jsem ona vařená oválná monstra a lepila na ně obrázky, pekli jsme beránka a chystali mašle. To ale nebylo nic pro mě.
Já jsem těm klukům všechna jejich velikonoční privilegia záviděla a vždycky jsem tajně bratrovi následující měsíc poté kradla jeho výslužku z podpostele. Jednou dostal obrovského čokoládového zajíce, kterého si vystavil na peřináči. Jelikož jsem měla postel z druhé strany jeho peřináče, tak jsem mu toho zajíce zezadu pomalu vyjídala tak dlouho, až se chudák celý zhroutil a já ho musela podepřít špejlí. Této mé loupeže si všimnul poměrně brzy a dostala jsem co proto, i když už dávno Velikonoce nebyly.
Letošní svátky jsem opět nějak přežila, a i když by se tato tradice neměla zatracovat, stejně si myslím, že se holky zkrátka nebijou. A je jedno, jaký je den v roce.
A co vy? Taky budete jíst celý týden vaječnou pomazánku?
