Článek
„Vztahy se mění,“ hlásal název článku, který jsem četla. Zde se také psalo, že vysokoškolačky a vzdělané ženy touží po úplné rodině. Dle mého názoru toužíme po úplné rodině všechny bez ohledu na vzdělání či sociální postavení.
Ano, vztahy se mění. Počet rodin, které jsou rozvedené a děti žijí odděleně od jednoho rodiče, roste. Ale proč udržovat manželský svazek z nutnosti? Názor, že dítě trpí, pokud nevyrůstá s oběma rodiči, je podle mě zcestný.
Pokud oba rodiče fungují jako tým, oba se podílejí na výchově a mají o děti zájem, pak i takovýto nesezdaný či rozvedený svazek může fungovat a dětem žádnou újmu nepřinese. Naopak si myslím, že rodiny, kde se manželství udržuje jen silou vůle, jsou natolik nalomené a pochroumané, že tím spíš ovlivňují vývoj dětí.
Právě těmto dětem se nelehko žije. Pohled na rozhádané rodiče, tichou domácnost či vyhrocené situace dokáže zasáhnout dětskou duši mnohem víc než harmonické prostředí u matky a o víkendech u otce.
Předkládat dětem nefungující manželství jako vzor do jejich budoucích vztahů je chyba. Pak se velmi lehko může stát, že z děvčátka vyroste žena, která skončí s cholerickým alkoholikem a nebude to považovat za nic zvláštního, neboť její matka takto žila přes třicet let. Stejně tak chlapec, dejme tomu ze stejné rodiny, pak může přistupovat ke své budoucí družce, bude si na ní chladit žáhu, a divné mu to nepřijde.
Pokud vztah nefunguje, pak by neměl pokračovat a děti neberu jako argument. Nejednou se stalo, že došlo k rozvodu dvou lidí v jejich středním věku a od dětí se pak dozvěděli, že to měli udělat už dávno, že i jim by se lépe žilo. Neobhajuji svůj vlastní rozvod, ale celkově napadám staromódní tvrzení o nutnosti manželství.
Manželství je v současné době přežitkem z časů minulých. Já jsem se vdávala jen kvůli těhotenství, protože mi bylo vtloukáno do hlavy, že se dítě musí narodit do úplné rodiny. Byla jsem proti tehdy (přesto jsem se vdala) a jsem proti i dnes. Úplná rodina je otec, matka a děti. Nikde tam nevidím starostu, kostelní zvony nebo matriční údaj. Děti můžou klidně vyrůstat i v takovéto rodině, bez ohledu na příjmení matky. Těžko dokáže jméno vyvážit cit, schopnost žít pohromadě, tolerovat jeden druhého, vzájemně se podporovat a v neposlední řadě, předat dětem to dobré. Tohle vše dělají lidé, ne jejich jména.
Vztahy se změnily, stejně jako vše okolo nás. Byla jsem vdaná, zkusila jsem si to, nefungovalo to. Jsem matka dvou dětí a jsem šťastná rozvedená žena. Mé děti jsou spokojené, nijak nestrádají a své dětství si užívají tak moc, jak jsem jen schopná jim to zajistit. Svého otce mají rády a koneckonců se jim nyní věnuje mnohem více než v době, kdy jsme byli v onom nebezpečném svazku, který jako sériový vrah pomalu vraždí všechny fungující partnerské vztahy.
A jestli se ještě někdy vdám? Možná ano, možná ne. Můj princ na bílém koni zřejmě vyfasoval pěknou herku nebo mu ten kůň už dávno chcípl a on jde chudák vyprahlý pěšky.
A jak to vidíte vy?
