Článek
V jednom z minulých článků jsem již zmiňovala některé rozdíly mezi dnešními matkami a matkami dřívějšími. Stejně stále čtu a poslouchám, že nic nezvládáme a jsme rozmazlené. Naše vlastní matky, matky našich matek, potažmo i matky z dob dávno minulých, které balily své děti do kožešiny z mamuta, zvládaly všechno líp. Dovolím si proto vrátit se k tomuto tématu ještě jednou.
Zásadní myšlenkou dnešního dne je fakt, že my (rozuměj dnešní matky) si vůbec nestěžujeme. My si jen předáváme zkušenosti a zážitky. Někdy pozitivní, někdy negativní. Ale jako zástupkyně ženského pokolení jsme od přírody kvočny a potřebujeme si to říct. My chceme slyšet vyprávění svých kamarádek, že nemají doma malého tříletého kloučka, nýbrž malý útočný messerschmidt, který už když se narodil, měl na zadku vytetované tři šestky. Nás to skutečně uklidní, když si můžeme říct, že Karla je na tom hůř než my. Naopak Mirka spoustu věcí třeba zvládá líp, a bude to ona, koho můžeme ze srdce nenávidět za to, že je lepší matka než my a porodila si anděla. Takže my si ve své podstatě nestěžujeme, my si jen předáváme informace, abychom si mohly závidět nebo se uklidnit díky neštěstí druhých.
Druhou, opět zásadní myšlenkou, je to, že bychom skutečně rády dokázaly našim matkám, jejich matkám a matkám jejich matek, že bychom byly schopné přežít ve stejných podmínkách, jaké měly ony. Nastolit úplně stejné podmínky už bohužel ale nejde.
Musely bychom si tedy vytvořit podmínky náhradní, které by byly těm dřívějším alespoň podobné. Napadlo mě přestěhovat se na čas do zálesáckého srubu v divočině, ale i tam bych si vlastně žila v přepychu. Proto navrhuji, abychom se na čas odstěhovaly na polární základnu. Zde bychom musely vydržet se svými dětmi minimálně dva měsíce, aniž bychom měly chuť vyvrtat si díru v ledu a skočit do ní. Před každým kojením bychom si nahřívaly zmrzlá prsa nad ohýnkem založeným pochopitelně vlastní rukou s pomocí kamenů, aby náš capart nepil studené mléko.
Při cestě na toaletu, kterou jsme si vyrobily vyhloubením jámy v ledu pazourkem hned vedle našeho iglú, bychom si přetahovaly svetr přes hlavu sem a tam a pořád dokola, abychom si pomocí statické elektřiny zajistili bezpečnou cestu, a nespadly tak mezi kry k ledním medvědům.
Na oběd bychom ulovily podomácky zhotovenou kuší polární lišku, přičemž bychom zabily dvě mouchy jednou ranou, neboť získaná kožešina by mohla být využitá na čepice pro naše děti a z jejich kostí bychom vyrobily příbory a jiné užitečné předměty, jako například závěsný kolotoč umístěný později nad postýlkou, zachycený o kus rampouchu. A možná, skutečně jen možná, bychom pak byly schopné se vžít do toho, jak těžké to měly ženy dříve narozené.
Já vás, maminky, nebudu posílat na polární kruh. Já vás dnes pochválím všechny, do jedné. Je jedno, jak se na vás kdo dívá, ode mě máte jedničku s hvězdičkou za to, že jste matkami dnešní doby.
