Článek
Číslo jedna má raději pohádky hrané, s reálnými herci. Minimálně padesátkrát jsme doprovodili Dorotu Máchalovou do pekla a já po jedenapadesáté doufám, že tentokrát to vezmou aspoň oklikou.
Číslo dvě má raději naopak pohádky kreslené. Odmalička miloval Krtečka, Rákosníčka a jiné naše originality. Na Krtečkovi jsem vyrůstala i já. Když jsme se dívali na nějaké nové díly, mou první reakcí byl údiv, posléze šok v podobě záchvatu smíchu a v neposlední řadě přemýšlení nad tím, jak vysvětlím děj synovi. Rodící zaječice heká a heká, kolem ní pobíhá manžel zajíc a přímo před vaším zrakem se jí rozevírá prdýlka jako černá díra do vesmíru. Odtud se vykutálí tři koule, co se otřepou a vyskočí tři malí zajíčci.
Hekání zaječice bych pro nás dospělé přirovnala buďto k umírajícímu postřelenému zvířeti nebo k prapodivnému projevu zaječího orgasmu. Číslo dvě se mě ptá, proč ta paní právě vykakala tři balonky. Snažím se mu tedy vysvětlit (když už to viděl, musím), že zaječice porodila tři miminka zajíčky a vybírám jiný díl.
Všechno se modernizuje a mění. Děje pohádek se upravují dnešní pokročilé době, o čemž svědčí i fakt, že vůbec nevím, co a kdo je Bakugan, Digimon, Pokémon nebo Gormit. Tyhle pohádky jdou úplně mimo mě a jsou pro mě stejně těžko pochopitelné, jako například film Hodiny.
Stejně tak nechápu, jak mohla lidská fantazie usoudit, že houba, které nasadí kalhoty, bude vtipná. Děti šílí ze Spongeboba v trenýrkách, přestože nejsou ještě schopny pochopit tento druh humoru, jenž se velice podobá Simpsonům. Hledí na nové díly jen kvůli obrázkům, a děj jako takový jim nic neříká. Nemohou se zasmát, neboť naše ratolesti zhruba ve věku do deseti let nechápou ironii a sarkasmus.
Možná to přeháním, ale nerada bych se dočkala toho, že se objeví v trafice zbrusu nové DVD například Boba a Bobka, počítám již devátý díl, s nějakými rádoby moderními inovacemi. Pak by mě asi nepřekvapilo ani to, že králíci na místo z klobouku ne vyskočí, ale vypotácí se z obrovské kšiltovky, vyházejí flašky po proběhlé party, vytáhnou iPod, pustí si Rytmuse „mě jebe, čo tě jebe“, zapálí si „cíčko“ a pojedou řádit na U-rampu.
Jednou jsem četla někde na internetu (je to už delší dobu), že v Polsku mají zákaz vysílat Toma a Jerryho, protože to údajně není výchovné a podněcuje to v dětech násilí. Z hlediska výchovného tedy musíme zakázat i Pata a Mata. Nechceme přece, aby nám dítě zlikvidovalo celý barák. Zakažme i Bořka stavitele, protože míchačka přece nemluví. Pokud někdo viděl mluvit míchačku, pravděpodobně předtím rozkousal obsah nejmíň čtyř makovic a zapil to litrem vodky.
Pokud si můžu vybrat mezi Tomem a Jerrym anebo Pokémonem, Digimonem a jinými asijskými výmysly, vybírám si první možnost, protože se u toho s dětmi hodně nasmějeme.
A na co se dívají vaše děti?
