Článek
Jméno svého syna jsem si musela doslova vybojovat. Ryze chlapská ješitnost a touha po pokračovateli rodu táhla mého muže k přesvědčení, že se syn musí jmenovat po něm. A ryze ženská logika a třináctiletá touha po jméně naopak táhla mě, abych svůj boj nevzdávala.
Nedokázala jsem si představit, že by se náš syn jmenoval stejně jako můj muž – Marcel. V rodině, do které jsem se měla zanedlouho přivdat, vládl Marcel těžkou pancéřovou silou. Můj muž, jeho otec, otec jeho otce, jeho strýc a děda se honosili taktéž jménem Marcel, a aby toho nebylo málo, jeho matka a matka jeho matky nosily pro změnu jméno Marcela. Představa, že bychom na rodinné sešlosti zavolali „Marci“ a přiběhlo by dvacet lidí, pro mě byla nesnesitelná. A tak jsem neustupovala ze své pozice a dál pro našeho syna propagovala krásné české jméno.
Byl to boj na ostří nože. V jednu chvíli jsem už už ustupovala a navrhla jsem, že tedy zvolíme kompromis a vybereme jméno, které se ani jednomu z nás nelíbí. Tajně jsem zašátrala po záložním jméně (mém druhém oblíbeném) a navrhla jsem, že bychom ho mohli pojmenovat Richard. Když jsme prozkoumali výslovnost, uvědomila jsem si, že by mi to budoucí Richard Kodr, v případě kdy by trpěl neodstranitelnou vadou řeči, nikdy neodpustil.
Po čase jsem manžela udolala a tento svůj malý boj jsem vyhrála s tím, že jsem přislíbila použití Marcela při případném dalším rozmnožování rodu. Dalším přírůstkem však měla být holčička, a tak jsem ponechala volbu zcela na otci s jednou jedinou podmínkou – za žádných okolností se nesmí jmenovat Marcela. Opět jsem tento svůj boj vyhrála.
Přesto, že je jméno Jakub jedním z deseti nejpoužívanějších jmen v naší zemi, jsem pyšná, že jsme ho použili. Nehledala jsem v knihách a encyklopediích českých jmen, nepotřebovala jsem zkoumat jeho význam ani jeho historii. Jednoduše jsem ho vybrala, protože jsem chtěla.
Pamatuji si dobu, kdy v televizi byla největším hitem telenovela Esmeralda. V dalších několika letech se matky doslova zbláznily a na světě se zrodily stovky Esmerald. Takřka nikdo si toto jméno nespojí s dílem Victora Huga, ale všichni budou vědět, že to byla přece „ta slepá v zelených šatech“. Dalším podnětem k fantasmagorickým pojmenováním byl seriál Divoký Anděl a ústřední hrdinka „Milagros“ nebo Brutální Nikita. Předpokládám, že teď po světě chodí spousta patnáctiletých děvčat, které tak nějak tajně nenávidí vlastní matku.
Nemám nic proti zvláštním jménům, která se liší, ale mám pocit, že jsme sice Češi, ale jako Češi se přestáváme stále víc chovat.
A co vy? Spojujete módu v cizokrajných jménech s uvědoměním si vlastních kořenů? Nebo je vám to jedno? Dejte mi vědět v diskusi pod článkem!
