Článek
Rozhodnutá, že tentokrát ty malé neúnavné příšery vážně zlikviduju, jsem je vzala na okružní procházku okolo brněnské přehrady a měla jsem v úmyslu „dodělat“ je v nedaleké zoologické zahradě. Jako každý z mých dosavadních plánů, i tento v sobě ukrýval nemalá úskalí. Prvním bylo aprílové počasí, kdy jsme se jako blázni neustále halili do pláštěnek a zase je schovávali, když na pět minut vysvitlo slunce. Druhým a snad i zásadním, byly nově vybudované kolotoče.
Autory těchto atrakcí z hloubi duše nenávidím, neboť se bojím vlézt na tato kovová monstra, jejichž konstrukce po mém vizuálním prozkoumání naznačuje, že měla být již dávno sešrotována. Snažila jsem se tedy děti obalamutit a navštívili jsme nedaleké pískoviště s trampolínou.
Číslo dvě potkalo děvčátko podobného ražení, vrčeli jako dinosauři, cenili na sebe zuby, vyhrožovali si usmrcením a honili se kolem prolézaček. Číslo jedna se velmi emotivně a žalostně koukalo do prostor kolotočářských budek. Číslo dvě přišlo zhruba po deseti minutách ohlásit, že ho chce kamarádka sežrat. Uklidnila jsem ho tvrzením, že kanibalismus v této zemi není rozšířen. Mou glosu nepochopilo, ale odběhlo k děvčátku s oznámením, že jeho ústa jsou o moc větší, tudíž sežere ono ji.
Číslo jedna zaujalo nový postoj. Lehce uražené dítko si začalo vydobývat jízdu kolotočem mocným dupáním spolu s tím nejroztomilejším pohledem štěněte baseta, jaké si dovedu představit. Snažila jsem se být opět tvrdá jako žula. Číslo dvě přišlo s provinilým výrazem ve tváři. Zahlédla jsem plakající dívenku. Z místa činu jsme odešli pomalu, abychom nevzbudili podezření. Zmizeli jsme v reji mezi kolotoči, doufaje, že v davu se ztratíme.
Jako první chtěly děti na vláček, jehož velikost mi nesahala ani po prsa a okruh měřil hrubým odhadem tak deset metrů. Napadla mě spásná myšlenka ukecat kočovníka, aby to nechal jet půl hodiny vkuse a já bych si mezitím dáchla u kafíčka. Kočovník se zasmál. Pravděpodobně nepochopil, že jsem to myslela opravdu vážně. Po dvouminutové jízdě v ceně třiceti korun jsme zamířili na labutě.
Jelikož jsme majiteli malého automobilu, jsme vycvičeni na pobyt ve stísněném prostoru. Vlezli jsme se dovnitř všichni tři. Před očima se mi rozběhl celý život. No dobře, celý ne. Ale na pár okamžiků jsem si opravdu vzpomněla. Například na článek o zřícení horské dráhy. Ocenila bych bezpečnostní pásy, airbag, cokoli. Mačkala jsem číslo dvě, jakoby se právě narodilo a já se bála, že mi ho vezmou a nikdy nevrátí. Labuť se otřásla a začali jsme kroužit, poté stoupat. Ta výška mě vážně vyděsila. Pozorovala jsem rameno stroje a spočítala všechny šrouby a matičky, jestli náhodou nějaká nechybí. Koroze na konstrukci mi dělala vážné starosti. Při opětovném klesání to s labutí fakt celkem slušně škublo. Se mnou taky.
Uplatila jsem děti další jízdou na vláčku a prchli jsme do ZOO. Ale o tom až příště…
A co vy, byli jste už s dětmi na kolotočích? A vážně se nebojíte?
