Článek
Já sama jsem byla v Moravském krase naposled před mnoha lety na školním výletě. Také vzhledem k tropickému počasí mi přišlo jako skvělý nápad ukrýt se v koutech poněkud chladnějších. Bylo tedy rozhodnuto. (Mám ráda citáty, obzvláště Alea iacta est aneb Kostky jsou vrženy. Netušila jsem ovšem, že ten den to budou kostky dlažební.)
Cesta vstříc punkevním jeskyním probíhala víceméně v pořádku. Po zkušenosti s cestováním s dětmi (viz článek O d volantu do kazajky) jsem za sebe zhruba osmdesát kilometrů víceméně jen házela potravu, a tak umlčela nervózní smečku výletníků.
Na místě jsme zamířili rovnou k lodičkám, které s námi měly proplout srdcem jeskyně. Zde jsme narazili na několik nepatrných zádrhelů. V prvé řadě začalo číslo dvě (jako správný námořník) vyžadovat záchrannou vestu, nebo, cituji: „mami, tak aspoň rukávky doufám, že jsi vzala“. Nevzala. Uchýlila jsem se k uklidnění dětské duše formou velmi odlehčenou a vtipnou. Podotkla jsem tedy, že se řidič loďky odráží ode dna skutečně dlouhou tyčí, a proto jsme v bezpečí, neboť nás touto tyčí potom může vylovit. Číslo dvě prapodivně zmlklo.
Mě osobně znervózňoval pouze těžkotonážní „odražeč“ loďky, který nabádal návštěvníky ještě před vstupem na palubu k tomu, aby se pokud možno snažili vyvažovat, čímž ve mně nevzbuzoval ani za nehet důvěry. V zájmu ochrany našich životů jsem oznámila číslu jedna, že se mu chce na záchod a i přes protesty, které kladlo, jsme se na toaletě ukryli a vyčkali, než loďka opustí stanoviště. Když jsme se vrátili, čekal na nás již minimálně o třicet kilo lehčí „odražeč“ plavidla nového, což mě značně uklidnilo, a povolila jsem nalodění.
V průběhu cesty číslo jedna oznámilo, že se mu chce čurat. Zavrhla jsem myšlenku, že bych ho nadzvedla a vyklonila z loďky, protože by si toho mohl někdo všimnout. Číslo dvě zaskuhralo, že nevidí Batmana, a že by ho, cituji: „zajímalo, kdy se tady laskavě hodlá zjevit“. Zaměstnána močovým měchýřem čísla jedna jsem tento dotaz zcela ignorovala. Po chvíli projevilo číslo dvě zájem o olizování krápníků a číslo jedna zahlásilo problém mokrého oděvu.
Pomodlila jsem se tedy za motorový člun, který by mi zaručoval rychlejší návrat ke břehu, a řekla jsem si, že takhle hloupé nápady příště nechám koňům. Ti mají kopyta.
A co vy? Jezdíte na výlety?
