Článek
Vyvolalo to ve mně vzpomínky na dobu, kdy jsem se o chlapce začala zajímat já. Bylo mi asi patnáct let, mlátila mnou puberta od zdi ke zdi, jak bylo patrné z časté změny barvy mých vlasů, které mi div že nevypadaly pod náporem chemických prostředků.
Po vystřídání všech barev duhy jsem se ustálila v takovém „emo“ stylu s hřívou vraníka. Oči jsem si líčila podle ostravských horníků, kteří strávili víc než polovinu života fáráním. Moje nehty vypadaly, jako kdyby je někdo přetáhl tak šestkrát kladivem a oblečení jsem měla zapůjčené od nejkvalitnějších bezdomovců v okolí.
Ale můj životní styl byl narušen. Jednoho dne jsem potkala „jeho“. K mojí smůle to byl vysokoškolák, který dělal na naší škole praxi. Jelikož jsem ovšem vypadala jako čerstvě naložená popelnice, moje šance, že bych ho snad nějak zaujala, byly minimální. Rozhodla jsem se tedy, že se pokusím o poslední změnu mého image a že půjdu, jak se říká, „do sebe“, že probudím svou přirozenou inteligenci, která se právě nacházela ve fázi hibernace.
Po zakoupení litrové lahve ředidla se mi podařilo odlakovat nehty. Černou barvu z vlasů jen tak nedostanete, a tak jsem se alespoň každé ráno začala česat. V zoufalé snaze vypadat fakt dobře jsem zašila zhruba tak patnáct uměle vytvořených děr na svých zánovních riflích a vytahanou hnusnou mikinu jsem vrátila bráchovi tajně do skříně.
V další fázi jsem v rychlosti přečetla pár namátkových článků ve svých studijních knihách. Rozumějte, tehdy to bylo vážně složité, protože neexistovala wikipedie, a když jsem se ve škole dostala v hodinách výpočetky k internetu, nutně jsem potřebovala vyhrát hru Wacky Wheels, protože mě vždycky předjeli velbloud s pandou. Četla jsem tedy doma a cítila jsem se již po pár dnech poměrně dost inteligentně.
Dalším mým úkolem bylo vymyslet téma, o kterém se s ním budu bavit. Žila jsem v představě, že vysokoškolák chodí spát s pravítkem a vstává s kružítkem a kdykoli ho v noci vzbudíte, vyskočí a do jedné minuty nakreslí kužel i s výpočtem jeho obsahu.
Představovala jsem si ho, jak snídá. Každé sousto nakrájené na dokonale geometricky synchronní kousky. Pokaždé, když se napije ze svého hrnku, vrátí jej na místo, které je v předem ideálně vypočítaném úhlu otočeno uchem k talíři. U snídaně si čte knihy psané v latině a překládá je do španělštiny, aby je mohl číst i ve španělštině. Usoudila jsem tedy, že bychom si mohli popovídat o politice.
Po škole jsem si na něj počkala. „Tak jak ti jde škola?“, zeptal se, když jsem se k němu přikradla s odůvodněním, že máme stejnou cestu domů. „Ále, dneska děják a občanka, trošku jsme se bavili o politice. Ale já ti nevím. Co říkáš na tu evoluci?“ To byl můj trumf, který jsem tasila okamžitě z rukávu. „Na jakou evoluci? Myslíš teorii Charlese Darwina?“
Vypadal udiveně. Asi jsem ho zaskočila svými znalostmi. Nehodlala jsem upustit příležitost, a tak jsem pokračovala: „No vždyť víš, tehdy v říjnu, už je to pár let zpátky, myslím, že tak pět nebo šest, možná víc, ale všichni cinkali zvonkama na Václaváku v Plzni a nakonec pár lidí vyhodili z okna.“ Byla jsem na sebe velmi pyšná. Snad poprvé v životě jsem se cítila fakt chytrá. „O čem to mluvíš?“, zeptal se. „No přece o semišové evoluci.“
A pak se to stalo. Pravděpodobně dostal astmatický záchvat, protože řekl, že spěchá domů a utekl. Chtěla jsem se za ním rozběhnout a poskytnout mu první pomoc, protože jak je známo, tak alegorie na pyl není žádná sranda a můžete se klidně udusit, ale jelikož jsem už tehdy nemohla moc utíkat, když mám na nohou oplatky, tak jsem šla raději opatrně domů.
V souvislosti s tím pevně doufám, že se mé dceři nebudou podlamovat kolena z každého průměrného školáka, který ani neví, co je to semišová evoluce.
