Článek
Před rokem můj syn odmítl fotbal, takže letos jsme vyzkoušeli sport jiný. Já jsem po předešlé zkušenosti volila odlišný způsob nenásilné motivace k dalšímu pohybovému vyžití, které je shodou okolností i mé oblíbené, tedy k tenisu. Tenis je sport velice elegantní, ne nadarmo se mu říká sport „bílý“.
Jedinou vadou na jeho elegantní kráse je fakt, že cokoli bílého, co svému dítěti na trénink obléknete, můžete rovnou vyhodit do koše, přestože v tom ten váš „tenista“ vypadá naprosto k sežrání. Toť asi vše, co mohu podotknout k pojmu „bílý sport“ v souvislosti s dětmi.
Důležitou součástí nenásilné motivace je nenápadně podsouvat dítěti do zorného úhlu předměty týkající se cíle, ke kterému se ho snažíte nasměrovat. Velice utajeně jsem tedy házela po číslu dvě tenisové balonky a doufala jsem, že o ně zakopne a při návratu do vertikální polohy jeden uchopí a blíže se s ním seznámí. Míčky mi vracel v poměrně svižné rychlosti do oblasti zhruba metr padesát až metr sedmdesát tři mé výšky (což je oblast, kde se nachází má hlava) s přesností zhruba plus minus patnáct centimetrů. Pojala jsem tedy podezření, že by mu byl bližší baseball. Jako nadhazovač by neměl konkurenci.
Neustávala jsem ovšem v motivačním programu a doporučila jsem Ježíškovi, aby číslu dvě podstrčil pod stromek tenisovou raketu. S tímto severským gentlemanem jsme spolu za dobře, a tak mé přání splnil. Číslo dvě se zpočátku divilo, co je to za divný dárek, ale pak se se svým budoucím nástrojem poměrně dost rychle sžilo.
Byl to přirozený talent a vrozená šikovnost, co ho vedlo k tomu, aby stále dokola zkoušelo pevnost výpletu úderem do pozadí čísla jedna. Číslu jedna se tato činnost moc nezamlouvala. V těchto momentech si ovšem nešlo nepovšimnout dalšího náznaku talentu v ruce mého syna. Měl nádherný backhand. Síla, švih, přesnost, rychlost – to vše v tom úderu bylo.
A tak jsem tedy pokračovala dalším bodem programu „jednou vyhraješ Wimbledon“. Nevím, zda jsem to již zmínila, ale je velmi důležité motivovat dítě skutečně nenásilně. Není nic horšího, než když rodič podsouvá své vlastní nesplněné touhy pod nos dítěti a nutí ho dělat něco, co vlastně nechce. To jen na okraj, ale nyní se vrátím k poslednímu bodu.
Pořídila jsem záznam deseti sezon grandslamových turnajů US Open, Wimbledonu, Australian Open a French Open. Zhruba půl roku jsme příjemně trávili pondělky, středy, pátky a neděle ve společnosti nejlepších tenistů naší doby.
Máme za sebou první dva tréninky a musím říct, že mu to vážně jde. Jak vidíte, když se na věci jde nenásilně, ani se nenadějete a zjistíte, že doma máte malého Samprase nebo malého Kordu (skoro shoda jmen – to je osud).
A co vaše děti, sportují? A jak se vám to podařilo?
