Článek
Nebyla to nijak velká láska. Zřejmě jsme se pouze nudili během nuceného poledního spánku v jedné postýlce. Musím říct, že jsem tehdy byla poměrně zděšená z toho zjištění, že tam Marek nosí něco jiného než já. Můj šestiletý syn nijak zděšeně nevypadá, přestože si již poměrně dost uvědomuje svou sexualitu, potažmo rozdíly mezi děvčaty a chlapci. Doba jde skutečně kupředu.
Zhruba před půl rokem za mnou číslo dvě přišlo do koupelny, zaujatě pozorovalo, jak se utírám, na chvíli se zamyslelo, a nakonec prohlásilo: „Mami, ty a ségra máte pipinku a já s taťkou máme pytloša." Nevím, kde k tomuto pojmenování přišel... Protože jsme tu vesměs dospělé ženské, víme, že „pytloš“ není to jediné, co se tam chlapcům pohupuje. Za jeho znalost jsem ho ale patřičně pochválila.
Druhý den za mnou ovšem přišel se slovy: „Mami, když si s ním hraju, tak je velikej.“ Tentokrát vypadal skutečně vyděšeně, a tak jsem mu ve snaze ho utěšit odpověděla: „Neboj, však on zase splaskne.“ Myslím, že to bylo moudré, neboť by si měl na tento mechanismus začít zvykat.
Po čase se pravděpodobně vrátil do svého kojeneckého období, protože se mi neustále sápal po prsou. Když se ke mně nenápadně v noci vloudil do postele, ráno jsem se vzbudila s jeho rukama pod pyžamem přisátýma na mých ňadrech. Smiřovala jsem ho s realitou větou: „Odtud už nic nepoteče, ani kdyby tisíc očí zaplakalo.“ Nejspíš již dopodrobna prozkoumal tělo své, tudíž se pustil do prozkoumávání toho mého. Fakt, že na mém těle není nic prozkoumání hodného, si uvědomí až v době, kdy bude mít za sebou první sondu u nějaké sličné šestnáctky.
Jak je vidno, číslo dvě je a vždy bylo zvídavé dítě. Už ve svých třech letech chodilo a všude roztrubovalo, že jeho sestřička se narodila mamince z bříška. Tuhle informaci trousí dál již celé tři roky, ale předpokládám, že minimálně v patnácti letech ho to přejde. Informaci, že je jeho sestřička v bříšku, jsem mu nikdy nevysvětlovala. Pravděpodobně již v době mého těhotenství si to tak nějak vydedukoval sám. Polehával se mnou v posteli, hladil mě po břiše, čekal, až ho ségra kopne do ruky, a když to konečně udělala, tak mi do pupíku zakřičel: „Miminko, nekopej maminku.“
Jak se miminko dostalo do bříška, potažmo jak se dostalo ven, se mě ještě nezeptal. Pomalu se na tuto otázku již ale připravuji. Upřímně řečeno se jí děsím. Báchorku o květince opylované včeličkou, respektive čmelákem ovšem rozhodně použít nechci. Vysvětlování nechci začínat ani větou „To ti byl tehdy takovej mejdan“, takže teď marně pořád přemýšlím nad tím, jak?
Jak vysvětlit šestiletému dítěti celou mašinérii zplození potomka tak, aby v tom mělo jasno? Nemůžu mu přece říct, že právě k tomuto účelu nosí v trenýrkách svůj instrument, na který bude rok od roku pyšnější.
Možná, že to ponechám tak a budu důvěřovat svému instinktu, který se v nečekaných situacích chová většinou poměrně racionálně.
A co vy, ostatní maminky? Jak jste se vypořádaly se všetečnými dotazy svých malých dětí?
