Článek
Občas přemítám, za čím se v dnešní době vlastně všichni ženeme. Pracujeme, abychom vydělali peníze. Vyděláváme peníze, abychom měli na jídlo, bydlení, na své potřeby a na potřeby dětí. A když nám na konci toho něco málo v rodinném rozpočtu zbude, pak si dovolíme naplánovat dovolenou. Po celém roce pravidelných povinností, školní docházky, kdy nám zbylo jen pramálo času na to, abychom ho plně využili a strávili právě s dětmi, nadchází Den Dé – dovolená.
Plni očekávání a natěšení na to, jak si svých ratolestí užijeme, balíme kufry a sháníme ten nejlepší zájezd. Proč? Abychom se po tom dovolenkovém týdnu opět těšili do práce a nakonec si řekli, že už by ten školní rok mohl konečně začít.
Znudění potomci, otrávení jako malajský šíp, odmítají jakoukoli zábavu, kterou jim vymyslíme, a jakákoli destinace, jejíž reklama na nás křičela z billboardu, je pro ně totálně out. Šetříme rok, někdo i dva či tři roky na dovolenou u moře. Dorazíme do místa určení, naženeme potomstvo do vln slané vody, abychom za chvíli ječeli jako Viktorka u splavu, že je moře natolik studené, že i Titanic by si tam našel kru, o kterou se rozflákat. A když je naženeme do bazénu, je tam na ně stejně moc lidí a nemají tam prostor pro spokojené driftování na hladině.
Pokud musíme vařit, pak jim to, co uvaříme, vůbec nechutná a s poznámkou, že to jedí celej rok, a my to můžeme za stálého míchání vhodit rovnou do kanálu. Pokud jsme naškudlili během roku o něco více financí (obětovali jsme vytoužené nové boty či pěkné kožené sáčko) a máme pobyt all inclusive, pak je stejně jedno, co obsahuje bufet či servírují číšníci. V ten moment by si totiž naši miláčci stejně dali raději domácí stravu.
Nakonec jediná myšlenka, která je po celou dobu v naší hlavě uchována, je ta, že chceme být probůh alespoň na chvíli sami, dočíst si napínavou knihu, dát si sklenku vína, vyhodit nohy nahoru a jen tak si skutečně užít klidu a pohody. Ruku v ruce s tím se nám do hlavy vkrade myšlenka, že nejlepší způsob, jak toho dostáhnout, je ten, že si půjčíme motorový člun, naložíme děti, odvezeme je doprostřed moře, velmi daleko od břehu, a pak se kraulem vrátíme zpět, doufajíce, že potomci nepřijdou na to, jak se ovládá loď. A pokud jsou v dané oblasti mořského proudu žraloci, budeme natolik toužit po klidu, že to stejně riskneme a skočíme.
Na dovolené se vlastně nic nemění. Je jedno, zda jsme doma, v práci, v transsibiřské magistrále či na Havaji. Děti jsou jako svítiplyn celoplošné – otravné ve všech zákoutích naší zeměkoule. To, co je nudí doma, je stejně nudí jinde, a pokud najdou něco, co doma nemají, nudit je to bude stejně. A po návratu z dovolené si stejně jako vloni řekneme, že bychom potřebovali ještě další týden – na to, abychom se z toho právě uběhlého mohli vzpamatovat.
Jste snad výjimka a máte to jinak? Tak to určitě napište do diskuse pod článkem!
