Článek
Dokážu pochopit, když mi děti přinesou ze školky nějaké to peprné slovíčko, ať už je to pitomec, blbec nebo dobytek (nic horšího zatím nepřinesly). Je to zcela přirozené. Každé dítě se chce blýsknout před kamarádem, co všechno umí a zná, a chce vypadat jako třídní „macho“.
Co mi však vadí celkem dost, je, když se mi děti vrátí s poněkud pestrým slovníkem z víkendového pobytu u otce nebo když si naše okolí neuvědomuje, jak mluví, a bezohledně ze sebe chrlí verbální průjem v repertoáru, za který by se nestyděl ani zedník. Pro nás matky je pak poměrně těžké vysvětlit dětem, aby takto nemluvily a neparafrázovaly různá slova, když tak mluví jejich vlastní otec, teta či široké okolí těch „velkých dospěláků“.
Když v autě stojíme za jiným vozem a dítě prohlásí „jeď, ty vole“, nejsem pak daleka tomu, abych u nás na zahradě vykopala jámu zhruba o velikosti šestiletého dítěte.
Z takovýchto důvodů jsem se rozhodla, že vybuduji protiatomový kryt, navezu ho zásobami nutnými k přežití zhruba na deset let dopředu, a tam budu své děti vychovávat.
Občas jim vyvětrám a sluneční svit nahradím halogenovými svítidly, jež nám osvětlují fotbalová hřiště. Zeleň nahradím umělými květinami a z oblasti fauny jim pořídím žabku. Nedávno přežila jedna žabka cestu přes půl zeměkoule mezi banány, přežije to i v protiatomovém krytu s mými dětmi. Ještě zvažuji, zda umístím do jejich nového domova televizi, neboť i tam se objevují výrazy, které do jejich životů nechci vnášet. I v pohádce 101 dalmatinů nadává Kruela svým nohsledům do idiotů. A to je to pohádka kreslená, stará přes padesát let.
Nevidím jiné východisko než žít pod zemí, neboť s dětmi pomalu nemůžete jít ani do supermarketu. Přesvědčila mě nedávná zkušenost.
Stáli jsme s dětmi v úseku lahůdek a číslo dvě si objednalo makrelu. Během toho, co paní lahůdkářka balila a vážila synovu večeři, prošla kolem zaměstnankyně druhá. Naše obsluhující se bez ohledu na naši přítomnost rozhodla, že si pokecá. Obořila se tedy na svou kolegyni stylem „díky, že jsi mi nacenila slevy na sýry včera, teď se z toho můžu posrat, mám tady toho tři prdele“. Děti měly radost, já jsem omdlévala a potlačila jsem cholerické nutkání zavolat si vedoucího.
Upozornila jsem paní prodavačku, že jsem tam s dětmi a že není vhodné, aby se takto vyjadřovala. Přesto, že se mi omlouvala, musela jsem se jít uklidnit do sektoru masa, aby se mi přestal vařit mozek.
Sedla jsem si mezi chlazená kuřecí stehna a vyčkávala. Poté, co se začalo do chlaďáku drápat i číslo jedna a začala jsem pociťovat první známky podchlazení, jsme se dali k odchodu. Po cestě jsem přemýšlela, jak vysvětlím dětem, co jsou „tři prdele“ za jednotku množství, zda se měří hmotností či obsahem a jaký je skutečný obsah „prdele“ jedné.
Tento zážitek vyústil v mé rozhodnutí žít v protiatomovém krytu, zakázat dětem i kreslené pohádky a koupit exotickou žabku.
A jak jste na tom s vnějšími vlivy vy?
