Článek
Dlouhou dobu jsem nad onou větou přemýšlela a došla jsem k závěru, že nechci hodné děti. Dost by mi to vadilo. To, že by ležely pod stolem, je mi celkem jedno. Ať si tam klidně ustelou, ale kdyby byly pořád zticha, tak bych se dost nudila. Nevím, čím bych vyplnila svůj den, kdybych je nemohla alespoň patnáctkrát okřiknout za to, že křičí.
Asi by se mi i špatně usínalo, kdyby mě přestaly ignorovat a začaly si normálně hrát, aniž by vydávaly nelidské zvuky. Člověk je velmi adaptabilní tvor, a pokud se přizpůsobí jistému prostředí, splyne s ním jako chameleon.
Jsem na své děti zvyklá. Přizpůsobila jsem se jejich projevům a různým zvukům, které vydávají. Adaptovala jsem se v dětském hlučném prostředí a jejich projevy mi připadají familiární, normální, běžné. Je to jako byste si nepořídili děti, ale přestěhovali se do nového domu.
Prvních pár nocí nemůžete spát, protože slýcháte zvuky, které neznáte, a budíte se tedy celí vystrašení a zpocení. Nastražíte uši a chvíli posloucháte, co to bylo a zda se ten zvuk opakuje. Někdy i vstanete, rozsvítíte a celý dům projdete, zda v něm není nějaký vetřelec. Ale po několika nocích, týdnech či měsících si zvyknete a ony zvuky již nevnímáte.
Tak jako člověka, žijícího ve městě již nebudí projíždějící automobily a městská hromadná doprava v půl páté ráno, tak například vesničana nevzbudí bučící kráva či kokrhající kohout v půl čtvrté. A stejně tak můj sluch vnímá dětské hlučení. Ba naopak, kdyby děti prapodivně utichly, nastražím uši jako dravá šelma a bude mi to podezřelé. Ne nadarmo razím tvrzení, že pro matku je nejhorším zvukem ticho.
Nedokážu si představit, že by mé děti seděly na místě, nekřičely a hezky si povídaly třeba o počasí. Asi bych je nechala projet magnetickou rezonancí, cétéčkem a možná bychom pro jistotu zašli i na EEG. Normální děti zkrátka zlobí, křičí, dělají hluk, vzpouzí se, prosazují samy sebe, hádají se a perou. A mě to samozřejmě šíleně rozčiluje. Vadí mi to a kárám je za to. Ale kdyby takové nebyly, dost by mi to chybělo.
Já skutečně chci mít děti, co zlobí. Chci, aby si číslo dvě hrálo na zloděje zrovna ve chvíli, kdy musíme odejít do školky, a aby mi schovalo klíče. Chci, aby si každé ráno číslo jedna obouvalo sandály, přestože venku prší. Chci, aby mě ráno budil křik kvůli vyškubaným vlasům z hlav. Chci, aby za mnou v noci chodily tajně do postele, přestože na mě pro spaní zbude malý dvaceticentimetrový kousek. Chci, aby se hádaly a praly. Chci, aby se učily se prosadit a jak jeden s druhým navzájem vyjít. Chci je slyšet. A rozhodně nechci, aby seděly v koutě.
A co vy? Pořád bojujete se svými dětmi jako s větrnými mlýny, aby nezlobily?
