Článek
Blíží se mikulášský a vánoční čas. Letos si budu o něco víc užívat besídku a o něco méně Vánoce. Ve školce proběhne poslední besídka mého syna, a naopak první mojí dcery. Oba se na tento den velmi důkladně připravují už několik týdnů. Říkánku „Kutálí se brambora“ jsem slyšela tolikrát, že k jídlu dělám jenom rýži. Čerta s Mikulášem k nám domů ale opět pouštět nebudeme, neboť ho uvidí ve školce.
Číslo jedna se pravděpodobně přilepí jako pijavice k bráchovi, nepromluví, básničku zapomene a přestane i mrkat, nedej bože dýchat. Bohužel jsem pojala podezření, že číslo dvě už na čerty a jiné příšery nevěří. Když nedávno objevil mou skrýš s dárky k Vánocům, nabyla jsem přesvědčení, že už nevěří ani na Ježíška.
Poté ovšem přišel s historkou o víle Zubničce, kterou mu vyprávěl jeden spolužák. Přesvědčen o existenci této nadpřirozené bytosti mi dramaticky líčil její schopnost vyměnit zub za peníze. Z obavy, že by si sám dobrovolně vymlátil kladivem zuby jen proto, aby mi dokázal, že víla skutečně je, jsem se pokusila mu vysvětlit rozdíl mezi fantazií a skutečností. Pravděpodobně jsem na to šla špatně, neboť vzápětí namaloval přání pro Ježíška a naprosto zmatený ho zanesl pod polštář. Za deset minut se zděšeně vrátil a panicky lejstro podepisoval, aby bylo jasné, pro koho to je, a dal mi za úkol spát při otevřeném okně z důvodu lepší přístupnosti k jeho přání. Síťkou proti hmyzu se Ježíšek údajně protáhne i se soby.
Mrzí mě, že číslo dvě našlo dárky. Pokud přestane věřit na Ježíška, skončí tak jedna etapa jeho dětského světa. Pro zvídavého synka si proto chystám historku o tom, že jsem posloužila vyššímu účelu pouze jako překladiště, neboť Ježíšek neměl tak velký sklad, kde by všechny dárky uchoval.
Nevím, jak dlouho jsem věřila já, ale, jak je vidno, můj syn je zmatený ze všech historek o víle Zubničce, z Mikuláše, čerta, Ježíška a z televize i ze Santa Klause. Červený kamion už zase otravuje všechny lidi se zdravým rozumem svou bublinkovou propagandou amerických Vánoc. Komerční programy nás zásobují záběry dětí, sedících na klíně toho pána v rudém a reklamy určují našim dětem, co vše rozhodně musí mít na Vánoce pod stromkem, včetně psa, co kadí hovínka.
Každý rozumný člověk kroutí hlavou, a kdo rozum nemá, ten stojí na náměstí, zmrzlý jako sobolí trus a čeká, až se v dálce objeví osvětlený velký vůz. A já stejně jako vloni odsuzuji americké Vánoce a jejich zvyklosti včetně víly Stomatoložky a propaguji ty naše, ryze české tradice. Vánočka, rybí polévka, kapr a bramborový salát, dárky 24. prosince a Popelka v televizi. To jsou naše Vánoce a já si nebudu hrát na něco, co nejsem, a nebudu to ani učit své děti.
